Evropští premiéři a prezidenti se shodli na bezprecedentním snížení rozpočtu EU. V zapálené atmosféře šetrných politik a národních tlaků jim uniká kontext krize, charakter nadnárodního rozpočtu a skutečnost, že Evropa bude kvůli nim v úsporném režimu dalších sedm let.

Víceletý finanční rámec pro léta 2014 až 2020 má dosáhnout 960 miliard eur. Zhruba o čtyři procenta méně než v období 2007 až 2013. Rozpočet EU se tak má pohybovat okolo jednoho procenta hrubého národního produktu za dané období. To je pro porovnání až dvakrát méně než jednotlivé státy vydají na chod svých ministerstev obrany.

Především je to však o osminu méně v poměru k národnímu produktu než v předchozím období. Poprvé v historii evropských společenství se tak objem prostředků snižuje jak v relativních, tak v absolutních číslech.

Škrtají se prostředky, nikoli systémové nedostatky

Dvě největší položky rozpočtu – společná zemědělská politika a kohezní politika – byly pokráceny o 11 resp. 9 procent. Zásadní obsahové reformy těchto těžkopádných a v mnoha směrech neefektivních politik byly opět odloženy na neurčito. Politici se soustředili na čísla, nikoli na princip.

Zavedení skutečných vlastních zdrojů rozpočtu EU se rovněž nekoná. Zato národní slevy z příspěvků do rozpočtu šesti zemí (Británie, Německo, Holandsko, Švédsko, Dánsko a Rakousko) zůstávají nebo se prohlubují.

Skutečné evropské počiny, které pomáhají odbourávat hranice a přispívají k větší svobodě evropských občanů, byly přitom seškrtány. Ještě před rokem nejambicióznější projekt Evropské komise Connecting Europe (výstavba panevropské energetické, dopravní a telekomunikační infrastruktury) se stal kosmetickou kapitolou, přestože má potenciál vydolovat vyšší fiskální multiplikátor než jakékoli národní části rozpočtů.

Dokonce i nad výší prostředků pro program Erasmus – v mnoha ohledech nejúspěšnějšího programu EU – stále visí otazníky. Pozitivní zpráva o zřízení fondu pro boj s nezaměstnaností mladých Evropanů ve výši šesti miliard eur je pak vykoupena skutečností, že se v absolutních číslech neblíží sociálním programům ani těch nejmenších evropských států.

Více Evropy za méně peněz

Rozpočet EU není v porovnání s existujícími a navrženými ekonomickými mechanismy eurozóny důležitý. Stále je však symbolický a v mnohém ovlivňuje její akceschopnost. Evropský rozpočet se přitom snižuje právě v době, kdy se EU rozšiřuje o Chorvatsko a kdy se zvyšují i její rozpočtově významné úlohy.

Hospodářská krize způsobená nekoordinovanou fiskální kontrakcí desítek státních rozpočtů spolu s narůstající sociální fragmentací přitom dostává systematičtější kontury než během ropných krizí před čtyřiceti lety a zadá si jen s velkou předválečnou depresí. Vojenské i politické konflikty v těsné blízkosti EU se zintenzivňují a vyhrocují. Mezinárodní význam rozhádané Evropy se přitom snižuje politicky i ekonomicky.

V kontextu evropské krize se najdou mnozí politici, kteří v zapálených projevech neváhají obhajovat „více Evropy“. Žádají, aby nadnárodní problémy byly řešeny na nadnárodní úrovni, kde již nyní bez ohledu na imaginární hranice operuje kapitál, ale i organizovaný zločin nebo látky znečišťující životní prostředí. U vyjednávacího stolu však nakonec nedokáží čelit výhrůžkám sériových uživatelů veta. A ještě se snaží dohodu prodat jako výhru pro Evropu.

Cherchez la Merkel

Nejvíce zarážející je však jásání tisku či některých politiků nad tím, že se dohody podařilo vůbec dosáhnout, ba že došlo ke škrtům. Jakoby snad tyto finanční prostředky nebyly investovány v podinvestovanýh členských státech, ale někde na Marsu.

Evropští lídři se v ničem nedokázali poučit kontraproduktivní politikou utahování opasků posledních tří let na národní úrovni. Výsledek summitu lze charakterizovat jako klasické tupé a uspěchané škrty. Na evropské úrovni přitom mají setrvat bez možnosti změny až do roku 2020. Ukazuje se tak, že současná škrtací ideologie je čím dál více odtržená od národního i evropského časoprostoru.

Především se ale jedná o rezignaci na cíle rozvoje výzkumu a technologií, budování smysluplné evropské infrastruktury a totální opomenutí strategie Evropa 2020. Té strategie, která ještě nedávno dávala alespoň na papíře naději, že si Evropa může udržet svou globální pozici.

Média po zásluze poukazují na hlavního strůjce evropského rozpočtového fiaska Davida Camerona. Ten zvládl odrazit podzimní debatu o britském rabatu ve výši zhruba 25 miliard eur k nekonečnému handrkování o plošném škrtání ve všech kapitolách. A tak se celá Evropa stala rukojmím jednoho člověka, který EU vnímá jako příčinu upadající slávy Velké Británie, který připravuje referendum o vystoupení na rok 2017 a jenž požaduje návrat nespočtu kompetencí EU zpět do britských (rozuměj svých vlastních) rukou.

Zavřené dveře Evropské rady ovšem dovolily i kancléřce Angele Merkelové elegantně skloubit proevropskou rétoriku a reálnou politiku prosazující německé národní zájmy. Tvářit se proevropsky, ale přitom tiše podpořit vydírajícího Camerona v tom, co vyhovuje i jejímu osobnímu politickému zájmu. Tedy nedráždit čtenáře Bildu dalšími evropskými výdaji.

Česká schizofrenie

Nejtragičtěji však mezi strůjci oné dohody figuruje Petr Nečas. Celý víkend se vychloubal, že díky své silácké politice vyjednal pro Česko – ba pro celý evropský východ – skvělou pozici. Ne tak docela. Nečas vetem dosáhnul jen toho, co České republice náleželo dle práva a dobrého zvyku. Víc nic. Český premiér se zatím vyhnul mstě za své předchozí házení klacků pod nohy. Stačil však přitom ještě více podráždit své kolegy a tím si podkopat svou budoucí pozici v oblastech, kde národní veto neexistuje.

Předseda ODS si jistě uvědomuje, že jeho stranu od TOP 09 kromě počtu vlivných kmotrů odlišuje už jen kurážné okopávání kotníků v Bruselu. Ač to může být dobrá strategie, jak k občanským demokratům nahnat národovecké voliče, je to zatraceně špatný způsob, jak prosazovat zájmy České republiky v Evropské unii.

Češi mohli dostat více. Stačilo, kdybychom nepředstírali, že nejlepší strategií je soustavné vydírání. Kdybychom schizofrenicky netvrdili, že se musí šetřit, avšak na všech ostatních, jen ne na nás. Kdybychom vše evropské z principu neodmítali a nekritizovali, aniž bychom představili vlastní řešení. A kdybychom evropské peníze nerozkrádali, nýbrž je zavčas a efektivně čerpali.

Strategie permanentního veta

Důležitost bychom měli přikládat i faktu, že si český premiér jednoduše popletl strany. Nižší rozpočet nebyl a není v českém zájmu. Jednoduše proto, že do něj přispíváme výrazně méně než z něj dostáváme a protože externality vyššího rozpočtu na nás dopadají pozitivně. Přesto stál Petr Nečas po boku Davida Camerona, který nechtěl z vnitropolitických důvodů na rozpočtu nechat jedinou kapitolu suchou.

Nejironičtěji shrnul celou situaci Jan Zahradil: „Ti, kdo nás léta strašili izolací ..., by si měli uvědomit, že David Cameron a Petr Nečas odjíždějí z Bruselu jako vítězové.“ Ano, Cameron s Nečasem opravdu odjížděli jako vítězové. Zhruba tak vítězně jako odjíždí dva lupiči z bankovního přepadení.

Veřejná hrozba vetem je totiž v evropské politice nabitým revolverem u spánku. Tímto způsobem ani nezískáme spojence, ani nevyjdeme z diplomatické izolace. Nadto si zakládáme na nebezpečný precedens. Systematická sabotáž snah eurozóny řešit krizi Nečase s Cameronem skutečně izolovala. Dnes v Evropské radě nedosáhnou ničeho, pokud se opět neuchýlí k otevřené hrozbě vetováním.

Připomeňme si však, že k jejich smůle je většina evropských rozhodnutí přijímána kvalifikovanou většinou. Také poslední příklad zavedení daně z finančních transakcí ukazuje, že řešení problémů formou posílené spolupráce začíná získávat na síle. A fiskálního pakt byl implementován na mezivládním, nikoli komunitárním základě. U těchto metod nemůžeme počítat se zhola žádnou velkorysostí. Naopak v nich můžeme očekávat odplatu za naši zbytečně agresivní strategii.

Tichá institucionální revoluce

Poslední naději na alespoň nějaké řešení představuje Evropský parlament, který díky Lisabonské smlouvě poprvé v historii může a musí víceletý finanční rámec schválit. Parlament totiž navrhnul – narozdíl Rady – rozpočet výrazně vyšší.

Návrh vzešlý z rady táhne Evropu zpět do 20. století. Proto doufáme, že jej parlament odmítne. Následné rozpočtové provizórium by se odvíjelo od rozpočtu roku 2013 očištěného o inflaci. To není dobré řešení. Vzhledem k absenci pozitivních strukturální změn v současném návrhu by ale i takové provizorium bylo adekvátnější.

Především by se tak ale odehrála tichá institucionální revoluce. Přímo volený sbor zákonodárců by konečně ukázal, že dokáže být seriózním protihráčem reálpolitikům vyjednávajícím za zavřenými dveřmi. A lidé by alespoň měli pořádný důvod jít příští rok k evropským volbám.

Jana Krausse, Aleš Chmelař. Zveřejněno v Deníku Referendum 12. února 2013.

Kontaktovat jednoho z autorů můžete na twitteru nebo na facebooku.