Steve Chapman - Sankce proti Rusku jsou jen prázdné gesto

V roce 1980, poté, co Sověti obsadili Afghánistán, vymyslel prezident Jimmy Carter odvetu – zarazil prodej obilí Moskvě. Tehdejší ministr obchodu Philip Klutznick prohlásil, že embargo je důkazem celému světu, že „agrese je nákladná“. Sověty mělo přesvědčit, aby „svou agresi ukončili“.

Sověti nakonec agresi skutečně ukončili a z Afghánistánu se stáhli. To se však stalo až za dalších devět let a bez sebemenší souvislosti s obilným embargem. Na tom prodělali pouze američtí zemědělci, kterým klesly výkupní ceny, zatímco Kreml jednoduše pořídil obilí odjinud. A tak prezident Reagan další rok zákaz zrušil.

Skutečnost, že tyto sankce se minuly účinkem, však prezidentu Obamovi a republikánským poslancům nezabránily uvalit na Rusy zbrusu nové. Ve čtvrtek Spojené státy zrušily víza a zmrazily majetek ruským
prominentům, kteří se dle tvrzení amerických úřadů podíleli na invazi Ukrajiny.

V rámci těchto opatření mají americké firmy zákaz s dotyčnými ruskými subjekty obchodovat či spolupracovat. Vládní zdroj sdělil časopisu The Hill, slovy, která jako by vypadala přímo z novinových stránek roku 1980, že tato reakce „vyšle silný signál“ a „uvalí na Rusko břímě nákladů“.

Skutečný signál však zní docela jinak: „Nemáme valné chuti užít proti vám vojenské síly a vlastně ani nečekáme, že sankce zaberou, jenže něco udělat musíme, třeba i prázdné gesto.“ V mezinárodních vztazích platí, že nedělat nic nepřichází v úvahu. Každý stát vždy raději sáhne po prázdném gestu.

Názorným příkladem „účinnosti“ hospodářských sankcí je Kuba, na kterou bylo uvaleno všeobecné embargo roku 1960, s cílem odstavit komunistický režim od moci. Embargo i komunistický režim dusí Kubu dodnes.

Američané se rovněž pokusili přitáhnout ekonomické šrouby Iráku, ještě před první invazí v roce 1990. Toto opatření bylo náramně úspěšné – za předpokladu, že mělo za cíl uvrhnout do nepopsatelné bídy a strádání běžné Iráčany, kteří neměli na vládu Saddáma Husajna sebemenší vliv. Více než půl milionu iráckých dětí zemřelo v důsledku podvýživy a nemocí, zatímco tyran, kterého mělo embargo svrhnout, zůstal u moci až do druhé americké invaze v roce 2003.

Odborníci na dané téma se dnes dělí na dva tábory – ty, podle nichž sankce většinou nefungují, a ty, podle nichž nefungují téměř nikdy. Gary Hufbauer, ekonom z Petersenova institutu pro mezinárodní ekonomii ve Washingtonu, tvrdí, že sankce byly v minulosti účinné zhruba ve 30 procentech případů. Pochybuje však, že opatření zavedená prezidentem Obamou, kterým říká „lehké sankce“, na Ukrajině uspějí.

„Míra úspěšnosti symbolických, či ‚lehkých‘ sankcí, vůči autokratickým režimům, zejména v případech, kdy se jimi vymáhají územní ústupky, je nižší,“ tvrdí. Kdo podle něj čeká, že tato opatření vyženou Rusy z Krymu, nechť si nedělá velké naděje.

Pesimisté malují ještě chmurnější obrázek. Politolog z Chicagské univerzity Robert Pape vypočítal, že sankce v minulosti zabraly pouze v 5 procentech případů. Nepřekonatelnou překážkou je podle něj skutečnost, že „dnešní státy jsou ochotny strpět nezanedbatelné strádání, než aby upustily od kroků, které považují za národní zájem.“

Krym Moskva bezpochyby považuje za otázku nejvyššího významu. Slabší režimy jsou vůči mezinárodnímu tlaku náchylnější, jenže režim Vladimíra Putina slabý rozhodně není.

Zastánci sankcí se mohou přihlásit o úspěch v případě Íránu, který po roce hospodářské války nedávno svolil s dočasným omezením svého jaderného programu. Zatím je však příliš brzy hádat, zda tento krok povede k trvalejšímu řešení.

A co se Putina týče, můžeme jen doufat, že si ukousl příliš velké sousto. Invaze do Afghánistánu také zpočátku voněla úspěchem, zplodila však zuřivý odboj, který stál Sověty tisíce životů, přiměl je k potupnému ústupu a přispěl k rozkladu Sovětského svazu. Čím silněji Putin zatlačí a čím déle na Ukrajině zůstane, tím pravděpodobněji skončí jeho okupace špatně.

Existuje jen malá šance, že hospodářské sankce Západu zmaří jeho ukrajinské ambice. Je podstatně pravděpodobnější, že tyto ambice zmaří samy sebe.



Článek vyšel v magazínu Finmag.