Zdá se, že nemůžeme ani chvíli zůstat bez krize. Nedávno nás opustila ta ekonomická, a zřejmě abychom se nenudili, spadla nám do klína ta uprchlická. Ačkoli po letních přestřelkách hlavních protiviníků, pro něž se ujaly nálepky „sluníčkáři“ a „xenofobové“, nastala chvíle relativního klidu.

Nedělám si iluze, že obě strany nadobro vyklidily bojiště, nejspíš jen počítají padlé a doplňují munici na další střety. V nastalém příměří mám každopádně čas na pár postřehů, které se mi nasbíraly při sledování té vřavy, a hlavně z nekonečných debat s přáteli.

V prvé řadě je zajímavé, co vše u nás během té takzvané uprchlické krize vyplavalo na povrch, přestože zrovna v našem, českém případě vlastně o žádnou krizi, natož uprchlickou, vůbec nejde. Uprchlík je na tom u nás asi stejně jako sněžný muž, taky ho naživo ještě nikdo moc neviděl. Česko zjevně není destinace, která by někomu stála za nebezpečnou – někdy i smrtelně – tisíce kilometrů dlouhou pouť. Takže s uprchlíky jsme se zatím kdovíjak neseznámili, zato jsme se leccos dozvěděli o sobě samých.

Osobně mě nejvíc zarazila věc, o které se moc nepíše, která se veřejně dotkla snad jen Petra Hůlová, když napsala, že naše elity se na zbytek národa dívají skrz prsty. Jakmile jsem si Petřin článek přečetl, ohromně se mi ulevilo, že nejsem sám, kdo si toho všiml. Sám bych šel ještě dál – přijde mi, že v posledních měsících se přístup některých veřejných intelektuálů k „obyčejným“ Čechům změnil z dosavadní směsice nechuti a přezíravosti v otevřenou nenávist.

Vše plyne z bytostného přesvědčení, že český národ je skrz naskrz zlotřilý, nenávistný a xenofobní. Řada intelektuálů snad opravdu uvěřila tomu, že obecný přístup Čechů k cizincům, který v posledních dvaceti letech snad nejlépe vystihuje slovo „flegmatický“, se během pár posledních měsíců změnil na cosi podobného třicátým létům v Německu, jak zní častý příměr. Kus viny na tom má zřejmě Facebook. Kdo se chce zavřít do názorové bubliny a donekonečna se bavit výroky a skutky těch nejhorších elementů opačného tábora, lepší místo nenajde. Asi není divu, že když někdo celý den pročítá výcuc echtovního českého rasismu, který v zapadlých koutech společnosti pochopitelně existuje, může časem propadnout nejedné deziluzi.

Každému, kdo trpí depresemi z české nechuti k cizincům, bych především doporučil rozhlédnout se po světě. V médiích jsou nám za vzor dávány „pokrokovější“ země jako Švédsko, Holandsko či Německo. Já v nich nějaký čas strávil, a i když tamější starousedlíci byli navenek vždy zdvořilí a usměvaví, neubránil jsem se pocitu, že nás přistěhovalce z východu a jihovýchodu mají tak trochu za divochy z hlubokých lesů. Spoluevropany druhé kategorie. Nemyslím, že se u nás díváme stejně třeba na Litevce, Chorvaty či Slováky. Ten pocit jsem sice neměl ani z občanů „Nového světa“ – Američanů, Australanů, Novozélanďanů a podobně – ti berou Slovany bez mrknutí oka za své, jenže u nich doma se zase vyskytují zóny tak krvelačné averze k lidem tmavé pleti, že české remcání na Romy vedle něj vypadá jako dobrácký sousedský pokec na pavlači.

Ano, i u nás máme holé lebky a jiné prázdné hlavy. Dokonce existují i seriózně xenofobní strany. Připomínám však, že v posledních dvaceti let se jejich volební podpora pohybuje zhruba na úrovni monarchistů. Nevěřím tomu, že Češi dnem a nocí myslí jen na to, jak toho půl milionu cizinců, kteří u nás dnes přebývají, vyhnat pryč. Dokonce bych řekl, že ve srovnání s leckterým údajně kulturnějším národem jsme na tom s tolerancí ještě vcelku dobře.

Sám bydlím na český průměr v nebývale „multikulturním“ městě, plném Poláků, Vietnamců, Řeků, Romů a dalších „jinakých“ a ono to všechno nějak funguje. Že bychom se tady všichni drželi za ruce a od rána do večera tančili v kole, to se říct nedá, to asi není a nikdy nebude přirozený lidský instinkt. Ale na denním pořádku tu nejsou ani žádné násilnosti a otevřené nepřátelství. Většinový názor zní, že pokud člověk nedělá binec a nekrade, pak je vcelku fuk, odkud je nebo jak moc je opálený. A troufám si tvrdit, že podobně je tomu i jinde.

Možná jsme ke světu za hranicemi zdrženliví, možná jsme tak trochu hobiti. Jenže zdrženlivost ještě neznamená nenávist. A pohostinnost, která má své meze, nutně neznamená xenofobii. Navíc i takový hobit kolikrát leccos dokáže tam, kde velcí a moudří selžou.