Poučení z krizového vývoje globálních elit

19. 12. 2016 | 03:55
Přečteno 6402 krát
V Evropě i ve světě zvedá hlavu pravicový populismus. Před patnácti lety byly britská UKIP, Švédští demokraté, Praví Finové, nizozemská Strana svobody, Dánská lidová strana či Alternativa pro Německo bezvýznamné či neexistující straničky. Dnes se hřejí na výsluní voličské obliby a derou se stále výš.

V Maďarsku vládnou pravicoví populisté už několik let, ve Švýcarsku, Norsku a Polsku se chopili kormidla nedávno. Ve Francii vytáhla Marine Le Penová Národní frontu do hlavního proudu a na jaře se možná stane noční můrou nejedné francouzské feministky coby první ženská hlava státu v dějinách země. Amerika utrpěla šokující vítězství člověka, který působil poněkud vulgárně i jako moderátor křiklounské reality šou a který sype z rukávu státnické výroky typu „nepotřebuju se s nikým radit, protože mám dobrý mozek a hodně jsem toho řekl.“

Ze zimního spánku se probouzí i populismus levicový. V Řecku smetla zkorumpované dinosaury revoluční Syriza a španělská Podemos loni prolomila tradiční stranický duopol poprvé od pádu generála Franka. Vedení nejctihodnější levicové instituce v Evropě, britské Labouristické strany, se ke zděšení svých umírněných kolegů chopil bezmála sedmdesátiletý buřič z té nejzazší stranické periferie. A za oceánem jeho ještě starší pobratim Bernie Sanders, který se v nejkapitalističtější zemi světa hrdě hlásí k socialismu, přivodil bezkrevné Hillary Clintonové nejednu probdělou noc, když jí v demokratických primárkách sebral téměř polovinu všech států.

A aby byl výčet úplný, nesmíme zapomenout ani na ryze protisystémová hnutí bez jasného politického programu, snad kromě hesla „všeci kradnú a jestli mě zvolíte, zrobím tam pořádek“. Ta v Evropě reprezentuje pestrý sortiment antipolitiků, od italského komika Beppe Grilla, který se svým Hnutím pěti hvězd s přehledem vede voličské preference a v nedávném referendu vlastnoručně zařídil drtivou porážku premiéra Renziho, až po slovenského miliardáře a českého ministra na poloviční úvazek Andreje Babiše.

Trend je to evidentní, překotný a globální. Je to celosvětová vzpoura „prostého lidu“ vůči elitám. Vůči tradičnímu establishmentu v politice, médiích, akademické obci a soukromém sektoru.

Elity si zprvu moc nevšímaly, co se kolem nich děje a dál si hleděly svého. Když ale v létě přišel brexit, který na evropské intelekutály zapůsobil asi jako první pražská defenestrace na katolickou církev, a na podzim si Američané zvolili za prezidenta televizního baviče a prodavače falešných vysokoškolských diplomů, politici, novináři, společenští vědci a manažeři zpanikařili a začali hledat odpovědi.

Bohužel, místo aby konečně vyšli ze svých kanceláří do ulic a zeptali se lidí, co to propána vyvádějí, spokojili se s tím, že se zeptali sami sebe. Koneckonců, kdo by měl znát správnou odpověď, když ne elity.

Ten tupý dav

A tak začala média vysvětlovat. Když se prý Britové doslechli o vítězství brexitu, teprve pak začali horečně googlit, co je to Evropská unie a co bude odchod znamenat. „Lidé ani nevědí, o čem hlasovali!“ volaly rozhořčeně noviny. „Půlka země volila brexit, a vůbec přitom netušila, co to provádí!“ Dál přišla zpráva, že podle povolebních průzkumů Britové svého rozhodnutí hromadně litují, a kdyby se mělo referendum opakovat, hlasovali by pro setrvání v Unii. Média také dávala průchod hněvu mladých voličů, kteří hlasovali většinou pro setrvání a hořekovali, že starší generace, která volila většinou odchod, jim zničila budoucnost. Generální ředitel megabanky Credit Suisse se nechal slyšet, že za výsledek můžou nízké investice vlády do vzdělání, které je prý v některých koutech Británie na úrovni Pobřeží slonoviny. Média nezapomněla ani na rasismus, nenávist a xenofobii.

To všechno si blíž rozebereme za chvíli, nicméně už teď se nám rýsuje hlavní nápěv – prostý člověk je hloupý, nevzdělaný, impulzivní a vyžívá se v rasismu. Nevěří expertům, kteří mají na své straně fakta a argumenty, řídí se vášněmi a nechá se utáhnout na vařené nudli zlatoústými demagogy, kteří mu navykládali, že se má špatně, i když se ve skutečnosti má dobře. Jak ukazují všechny agregátní ukazatele.

Když pak v listopadu vyhrál Donald Trump, utrpěly sice elity další šok, ale odpověď už tentokrát měly po ruce. Refrén se potvrdil. Většinoví Američané, kteří osm let trpěli v Bílém domě černošského intelektuála, si konečně vybrali podle svého – hrubozrnného kryptofašistu, který slíbil, že na mexické hranici postaví obří zeď a vyžene ze země všechny cizince. Znovu zapůsobily emoce a fakta znovu zůstala na ocet. Zvítězil všudypřítomný rasismus, nenávist a hloupost davu. Závěr je jasný, žijeme v „době postfaktické“. Fakta přestala zabírat a lidé místo expertů drze věří, čemu chtějí.

Přehlížení

Vyskytli se ale i komentátoři, kteří si zachovali profesionální čest a základní míru objektivity. V lavině pohrdlivých, nadutých a skoro až natruc ignorantských reakcí na vzestup protestních voličů se tu a tam objevily články, které poukázaly na jisté nesrovnalosti. Britové že nevěděli, o čem hlasují, když volili brexit? Ano, služba Google Trends sice ukázala, že odpověď na otázku „Co je to EU?“ lidé den po referendu hledali asi třikrát častěji než předtím. V absolutních číslech to ale byl nárůst z přibližně 300 na necelých 1000 hledání denně. Tedy asi o 700 hledání. Na 60 milionů obyvatel. To není zrovna obrázek zděšené země, která s křížkem po funuse houfně zjišťuje, pro co vlastně hlasovala.

A co ta lítost? Průzkumy skutečně ukázaly, že někteří voliči brexitu nemají ze svého vítězství radost. Média ovšem opomněla dodat, že svého hlasu litují i voliči pro setrvání a výsledek referenda vítají. Podle agentury ComRes jich bylo dokonce až čtyřikrát víc. A z průzkumů dva měsíce po referendu vyplývá, že žádná lítost se nekoná a opakované referendum by skončilo úplně stejně. A pokud jde o mladé voliče, kteří bědují, že je senioři připravili o budoucnost… Inu možná mají pravdu oni, protože vidí nový svět novýma očima, a možná mají pravdu ti starší, kteří v životě leccos zažili, například Británii před vstupem do Unie. Tak či onak je pro ně brexit tvrdou lekcí – kdo chce něco v demokracii prosadit, musí v prvé řadě přijít k volbám. Mladých mezi 18 a 24 lety volilo pouhých 36 procent, jejich rodiče a prarodiče přišli k urnám prakticky všichni – od 55 let nahoru přesahovala účast 80 procent.

Také v Americe se začaly příběhu o rasismu objevovat trhliny. Jako první vrátil média do reality známý levicový rebel Michael Moore, který odhadl vítězství Donalda Trumpa neuvěřitelně přesně a po volbách znovu upozornil, že Trump nevyhrál díky rasistům z hlubokého Jihu. Tradičně republikánské státy volily pravicově a tradičně demokratické levicově, na tom se už desítky let nic nemění. Rozhodl kdysi průmyslový Středozápad, dnes přezdívaný „Rezavý pás“. Tam lidé tradičně tíhli spíše k levici, přestože si dlouhodobě stěžovali, že je Demokratická strana přehlíží a jejich problémy neřeší. Globalizace odsála kdysi obří průmyslové podniky do Číny a Mexika a miliony lidí zůstaly bez práce a budoucnosti. Dvacet let jen přihlíželi, jak politické elity napříč spektrem utápějí biliony ve všemožných válkách na Blízkém východě, za podpory masmédií a vojenských expertů, kteří tvrdili, že Saddám Husajn ukrývá zbraně hromadného ničení a tajně spolupracuje s teroristy. Poslouchali, jak je ekonomičtí experti ujišťují, že ekonomika si vede skvěle a ceny nemovitostí celonárodně nikdy neklesnou. Sledovali, jak experti z centrální banky zaplavují ekonomiku levnými penězi, a jak se díky tomu už tak obří banky nafukují jak Otesánek, až z nich jde strach. Bezmocně přihlíželi, jak celá ta bublina praská, jak se jim penzijní spoření rozplývá před očima a jak se z jejich daní bublina zase horečně dofukuje. Morbidně obézní finanční ústavy místo ozdravné kúry schramstly stovky miliard státní podpory, sociopatičtí manažeři vyfasovali místo ocelových pout zlaté padáky a dnes jsou hlavní viníci finanční krize větší a ziskovější než kdy dřív. To všechno navzdory ujišťování politiků, že hned co stát banky zachrání, rozláme je na menší kousky, aby už jediný moloch nemohl ohrožovat celý globální systém. Dnes tito politici namnoze působí jako experti ve finančním sektoru.

To je nápěv, který zní už podstatně věrohodněji. Jak napsal komentátor listu Los Angeles Times Vincent Bevins „Brexit a trumpismus jsou velice špatným řešením legitimních problémů, před nimiž elity 30 let zavíraly oči. [...] a teď s hrůzou sledují, jak se voliči bouří“. V Evropě se slib politiků, expertů a médií o jednotné měně a silné vnější hranici změnil v totální fiasko. Evropská unie chtěla být velká ve věcech velkých a malá ve věcech malých, ale dnes je pravým opakem, jak už přiznává kdekdo, včetně bývalého prezidenta Evropské komise Manuela Barrosa. Který teď mimochodem také dělá experta u Goldmana a Sachse. Politici napříč Evropou, od Angely Merkelové po Davida Camerona, kteří dlouhá léta otevírali hranice dokořán a kritikům hromadné migrace vyčítali nepřejícnost a nenávist, dnes přiznávají, že integrace lidí z jiných kultur nemůže fungovat, pokud je imigrace masová, chaotická, neregulovaná.

„Jen tentokrát nevolili nás“

Žijeme v éře absolutního selhání elit. Ty si ale pořád nevidí na špičku nosu a odmítají za své chyby převzít zodpovědnost. Ať jde o evropského komisaře, který se chce pomstít nezaměstnanému britskému montérovi, že hlasoval pro brexit, nebo o šéfredaktory, kteří masírují zprávy o migraci tak, aby nehrály do karet extremistům, a nevědomky tak přispívají k tomu, že důvěra v novinářskou profesi je na historickém minimu a blíží se důvěře v politiky a prodejce ojetých aut. Nebo mladého a neklidného intelektuála, který na Facebooku deklaruje nechuť vůči sprostému lidu s tím, že „obyčejní Češi“ nenávidí uprchlíky, přestože s nimi nepřijdou do styku…, a který přijde s prodavačkou do styku akorát u pokladny, s řidičem tramvaje vůbec a s horníkem jednou za rok v pohádce Dařbuján a Pandrhola.

Břevno ve vlastním oku je holt neviditelné. Americký sociální psycholog Jonathan Haidt pozoruje politické nůžky, které se rozevírají mezi elitami a zapomenutým člověkem, s obavami a upozorňuje, že Západ dnes stojí před velkou otázkou: Jak naložit s nespornými přínosy globální spolupráce na poli obchodu, kultury, lidských práv a ochrany životního prostředí, tak abychom přitom neválcovali ty z nás, kdo na rozdíl od kosmopolitních elit přirozeně tíhnou spíše k místním komunitám a národní identitě.

Haidt ale nad Západem neláme hůl a tvrdí, že zdejší elity můžou snadno změnit rétoriku, vystupování a legislativu tak, že populismu opět vezmou jak vítr z plachet, tak většinu hlasů. Budou se ale muset důkladně zamyslet, proč trucování, snobská zášť a nálepkování nefungují. Musejí si položit otázku, kde udělaly chybu. Americký viceprezident Joe Biden nedávno prohlásil: „Prohráli jsme, protože jsme ztratili velkou spoustu poctivých Američanů, kteří žijí v regionech, na které se zapomnělo. Předtím dvakrát hlasovali pro Baracka Obamu. Nejsou to rasisté. Jen tentokrát nevolili nás.“ A prezident Evropské rady Donald Tusk zase přiznal: „Neseme plnou zodpovědnost. […] Byli jsme posedlí vidinou, že přes noc vybudujeme Evropu bez národních států, a neuvědomili jsme si, že obyčejní lidé, občané Evropy naše evropské zanícení nesdílejí.“

Snad se blýská na lepší časy.

***

Napsáno pro Finmag.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy