Reforma je mimo, vizí musí být šetřit

Musíme šetřit, jiné pomoci nám není, rezolutně v roce 1919 říkal před poslanci tehdejší ministr financí Alois Rašín. Jeho slova jsou nejlepší radou i pro současnou českou fiskální politiku. Je vhodné odložit malátné změny v daních, o kterých se nyní politici tak hádají. Prioritou číslo jedna by měly být úspory.

Dvě základní fiskální metody Rašína, směřující k vyrovnání rozpočtu za první republiky, byly šetřit ve výdajích a zvyšovat příjmy. Podrobně je rozebírá ve své knize Můj finanční plán z roku 1920. Současná politická garnitura tyto principy, které nikdy nezestárnou a platí za jakékoli situace, přetáčí naruby. V posledních týdnech je slýcháváme od různých politiků ve všemožných verzích o daňových změnách. Buď jsou to návrhy rozpočtově neutrální, anebo vedoucí k výpadkům v příjmech. Nejsou to tedy změny, které míří k vyrovnanému rozpočtu.

Vášnivě diskutované daňové návrhy jsou navíc vesměs nekoncepční, jejich autoři nemají vizi. V zásadě jde jen o handrkování se o daňové sazby, nikoli o zvýšení motivace a zjednodušení systému. Politici se hádají o to, zda daň bude devatenáct z menšího základu, nebo patnáct procent z většího. Zda sazba pro firmy má být výrazněji snížena co nejdříve, spolu se zrušením více odpočtů, nebo až později se seškrtáním jen části daňových úlev. Taková politika nevede k vyrovnanému rozpočtu. Nepasují na ni principy, o kterých mluvil Rašín. Máme-li problémy s deficitním hospodařením a naše daňová opatření nezvyšují rozpočtové příjmy, je nutné se místo toho soustředit na úspory.

Dnes jsou na stole navržena výdajová opatření stabilizační, nikoli reformní. A k nim je již vyjadřován odpor: Například ministerstvo školství podle ČTK tvrdí, že vysoké školy jsou v ohrožení, že mohou v rámci škrtů přijít o jednu miliardu korun. Resort školství, který loni podle státního závěrečného účtu utratil a investoval 110,9 miliardy korun, tím de facto říká, že není schopen ušetřit v rámci systému za rok ani devět desetinek procenta ze svého rozpočtu.

Naše systémy školství, zdravotnictví, podpory podnikání, infrastruktury, kultury a další si prostě chorobně navykly na to, že každoročně dostanou z pokladny miliardy navíc, aniž po nich někdo chce lepší výsledky a úspory. Financujeme takřka vše zásadně neúčelově s absencí striktních výběrových řízení. Nejvyšší kontrolní úřad překypuje zprávami o plýtvání penězi ve veřejné sféře. Podle analýzy kontrolorů stavíme třeba dálnice dráž než Němci.

Při sestavování rozpočtu pak dochází k porušování pravidel dobrého hospodáře. Svévolně jsou překračovány rozpočtové stropy. Lidověji řečeno, je to důkaz impotence k úsporám. Povolené navýšení výdajového stropu na rok 2007 činilo 63,6 miliardy. Skutečný nárůst je v návrhu státního rozpočtu na letošní rok 120,2 miliardy. Jen letos tedy projíme nekoncepčně 56,6 miliardy korun navíc.

Ve strategickém materiálu ministerstva financí Fiskální výhled České republiky je proto stále počítáno s tím, že naše schodky vládního sektoru budou nejméně do roku 2010 každoročně kolem 100 miliard korun. Na úrocích z financování státního dluhu proto letos zaplatíme zhruba 40 miliard korun. Z fiskálního výhledu ministerstva pak plyne, že v roce 2010 to bude již 60 miliard.

Rašín při schvalování rozpočtu na rok 1919 poznamenal: „Pánové, bez rozdílu stran, nehleďte na to, zda to, co máte odhlasovat, odpovídá vašim psaným programům. Ptejte se jen na jedno: zda blaho republiky vyžaduje, aby tímto způsobem byl kryt deficit, který zde máme.“ Novinář Ferdinand Peroutka ve své knize Budování státu vzpomíná, že opoziční poslanec sociální demokracie Bechyně na Rašínovu řeč odvětil: „Mně je zcela jasno, že ne rozdělení na strany a třídy, nýbrž jako národní celek musíme pečovat o to, aby z hospodaření našeho státu pokud možno co nejdříve schodek zmizel.“

Ano, tehdy byla jiná doba, národ držel více při sobě. Státní pokladna Československa byla po první světové válce a rozpadu Rakousko-Uhersko ochromená. Přesto jsme patřili k zemím s nejvyšším potenciálem růstu v celé Evropě, vyřešíme-li rozpočtové problémy. A to platí dodnes. Je evidentní, že klíčovým momentem letošního roku z pohledu fiskální politiky nebude projednávání vládního batohu, ale až podzimní schvalování státního rozpočtu. Ukáže se, zda je pro poslance napříč politickým spektrem skutečně prioritou zásadněji bojovat se schodkem státní pokladny. Doporučení zní: Odložit změny daňových sazeb a zavelet k úsporám.

Je evidentní, že klíčovým momentem letošního roku z pohledu fiskální politiky nebude projednávání vládního batohu, ale až podzimní schvalování státního rozpočtu

(Komentář pro LN, červenec 2007 – bohužel, stále aktuální)