Hospodářským politikám, měnové a fiskální, došly náboje. Česká národní banka už má sazby u nuly. Přesněji, po čtvrtečním snížení sazeb na 0,25 %. Vláda zase těžko může navyšovat rozpočtové deficity. A riskovat tak cestu směrem k Řecku. Co tedy mají teď tvůrci hospodářské politiky dělat? Co od nich čekat? A vůbec potřebuje ekonomika nějakou pomoc?
Až doteď platilo, že když se něco semele, nějaká ta recese, tak měnová politika reaguje snížením sazeb a vláda zvýšením deficitu. Neříkám, že to bylo vždy správně. Jen že to byl zvyk. V případě rozpočtové politiky zlozvyk. Teď mají obě politiky utrum.
I když, ano, jsou tu ještě nestandardní nástroje, něco jako bazuka. Když se nad tím zamyslíme...
Česká národní banka může:
1) dělat podobnou riskantní politiku jako americký Fed nebo Evropská centrální banka. Tedy nakupovat dluhopisy a tisknout peníze. Vždy v minulosti to ale skončilo inflací. Tady už ani přirovnání bazuka neobstojí, je to spíš atomovka.
2) intervenovat proti koruně. Zkusit ji oslabit a pomoci exportu. Kdo ale ví, jak moc účinné by to bylo.
3) může odmítnout repooperace, tedy pravidelné úložky bank u centrální banky. Anebo teoreticky může dát sazby i do minusu. Komerční banky mají uloženo u centrální banky asi 350 miliard korun.
Centrální bankéři by odmítnutím dočasných úložek nebo záporným úrokem mohly „motivovat“ banky, aby peníze daly „jinam“. To „jinam“ by mohlo být:
a) Dát je do ekonomiky, více úvěrovat. Ale potřebuje tahle ekonomika více úvěrů?
b) Banky by místo nových úvěrů mohly peníze převést do zahraničí. Spíš ale ne zas tolik, neb na to mají devizové limity – prostě je to měnové riziko.
c) Asi by to skončilo tak, že by místo úložek banky třeba nakoupili krátkodobé státní dluhopisy a poslaly jejich výnosy k nule nebo do záporu.
Navíc, minusové sazby centrální banky mají i jednu praktickou lapálii. Od násobku diskontní sazby se vypočítávají sankční úroky. Takže kdyby dali bankéři sazby do minusu a váš dlužník přestal splácet, měli byste mu jako sankci začít platit.
Bazuku, krajní řešení, má i vláda. I když tady to ještě více zavání atomovkou. Může se vykašlat na deficit rozpočtu a stavět o sto šest. Dokud jí tedy bude někdo půjčovat. Může navýšit důchody a dávky a vyzvat k všeobecnému utrácení. Měla by se ale podívat kromě Řecka i do Japonska. Protože kdyby šlo růst pořád jen na dluh, muselo by být Japonsko mistr světa v ekonomickém růstu – posledních dvacet let ale má zlatou medaili ve stagnaci.

Největší chyba, které se dopouštíme, je rozpoznání problému tohoto světa. Svět potřebuje, aby si vlády, domácnosti i firmy očistily své bilance od nadměrných dluhů. Ne vyčistily, na to nevěřím, ale prostě očistily. Že prostě nebudou protáčet čtyři kreditky, ale jen jednu dvě. A že vláda nemá šanci tuhle jakoby ztracenou poptávku vykompenzovat nějakou aktivní politikou vedoucí k nárůstu státního dluhu. Proto prostě ekonomiky rostou a porostou pomaleji, než jsme byli zvyklí. Proto recese přichází častěji. Proto jsou cykly méně předvídatelné a analytikům už vůbec nevycházejí prognózy.
Opravdu se chceme vrátit ke stylu „půjčte si, půjčte si, půjčte si“ a „kupte si, kupte si, kupte si“? A pak se zase budeme divit, až to spadne?
Vláda by tak neměla dělat už nic. Natož zvyšovat daně. Měla by si hledět rozpočtu a racionalizovat výdaje. Prostě domácí úklid.
A Česká národní banka? Jelikož se svět oddlužuje, subjekty si čistí bilance, pak i investice podniků na úvěr a zájem lidí o hypotéky není takový jako dříve. Úvěry porostou, jinak bankéři prodělají kalhoty, ale prostě porostou pomaleji.
Proto svět nepotřebuje ani od centrální banky bazuku, už vůbec ne atomovku. Česká národní banka by měla teď hlavně dbát na to, ať matky bank nepodojí své dcery a ať z Česka neuteče kapitál. Tohle by nás poslalo na léta do háje.
Na tomhle světě je 7 miliard lidí. 2 miliardy řeší, kde budou spát a co budou jíst. Další 2 miliardy, jestli někdy budou mít vlastní bydlení. Další 2, jestli si někdy koupí aspoň motorku. Zbylá 1 miliarda mluví o krizi...?! Přitom je to právě to čištění bilancí ekonomických subjektů, co způsobuje nižší ekonomický růst a častější recese. Od tvůrců hospodářských politik bych teď čekal, že tohle lidem vysvětlí, že je uklidní, ať neblbnou s nějakou „krizí“, a nikoliv že budou plácat takové bláboly jako „podpora spotřebitelské poptávky na dluh“, „potřebujeme prorůstové opatření“ anebo dokonce zvyšovat daně.
(Psáno pro HN)