Alex Koenigsmark

30. 12.

Taxikáři v parlamentu a PF

Alex Koenigsmark Přečteno 3408 krát

Po sezoně: Mával jsem na taxík u Státní Opery a zastavil jiný. Nezáleželo mi moc na tom, se kterým pojedu a tak jsem otevřel dveře, jal se nasedat a pravil, že „pojedeme na...“, na což odpověděl sympatický muž za volantem, že já pojedu leda do prdele. Když jsem si začal zapisovat jeho číslo, počal jevit známky nespokojenosti a tak jsem se na něj raději vykašlal, ukázalo se totiž, že je tam ještě několik jeho podobně vznešených přátel. Bylo po premiéře Verdiho a inu, číhali na zahraniční hosty.

Se zájmem jsem proto pozoroval scény, které dělali ondyno takzvaní taxikáři před pražským magistrátem. To takzvaní je naprosto na místě, ani jeden z těch lidí žádný taxikář není, jsou to zloději. Veliké většině slušných taxikářů dělají ostudu. Ostatně, ostudu dělají celé zemi. Je nesmírně zajímavé, že je jaksi nemožné to s nimi vyřídit – no, k tomu se na závěr dostanu.

Je to taková zvláštní skupina, je jich asi třicet, čtyřicet a zabírají několik lukrativních pražských stanovišť. Jsou to zestárlí frajírci, kteří se stále navzájem oslovují „vole“ a podobně, jako když jim bylo dvacet, protože se snaží zastavit čas. Jo, začínali v době, kdy taxikáři, zelináři, řezníci, veksláci a partajní/svazáčtí funkcionáři bývali šlechta, jezdili v mercedesech a měli vily. Tu dobu se snaží udržet zuby nehty.

Chovají se ovšem nepříliš šlechticky, viz má zkušenost výše.

Jsou vůbec zajímaví i podnikatelsky: klidně trčí na stanovišti sedm hodin, než se dostaví blbý cizinec, který je ochoten zaplatit stovku za kilometr a nevím kolik za nástup, toho odrbou a na den jim to stačí, tvrdil jeden ze slušných taxikářů.

Na jakoukoliv výtku, návrh nebo pochybnost reagují hrubostmi. Zejména, když za sebou cítí smečku. A většinou mají úspěch, slušní taxikáři jim na jejich štafly raději nelezou, kdo by se s nimi pral. Když na ně nasazovali falešné hejly, snažili se si je zapamatovat a později je zbít. Občas to udělali a směšným nízkým trestům se smáli.

Kdykoliv o téhle nechutnosti hovoří některý „zodpovědný činitel“, třeba poslanec kterékoliv strany Nakapsovaný, vždycky mluví jaksi nejasně, blábolí, ženěco nejde, chybí legislativní opatření a tamto a tohle, a omezování tohohle a tamhletoho podnikatelského práva… Proč to jde jinde, divíme se my. Proč jsou v okolních zemích taxíky jedné barvy a s jednotnými cenami? Nejsou to snad taky demokracie? Tak sakra nařiďte, aby taxíky byly všechny žluté a měly na dveřích stejné ceny, a který nebude, ten zabavte, je to takový problém? A proč jsou tresty tak směšné? Není takhle použitá volavka úřední osoba? Pro mě je někdo, kdo se toho odváží, daleko víc veřejný činitel, než Bendlovo porsche, abychom zůstali u svazáků.

Jenže to by musel někdo tu legislativu jaksi postrčit a tak nějak není ta chuť… Takže resumé: ti primitivové za to nemohou tak úplně, hlavní viníci jsou vláda a zákonodárci, ale to fakt není originální myšlenka.

Nicméně je zde hlavní myšlenkou – pozoruju totiž dokonce už i sám u sebe narůstající náladu, pravící, že jaksi nemá smysl se do něčeho plést, protože to není k ničemu, nač ukazovat prstem, nikdo stejně nikoho neposlouchá, protože nemusí, slova jen tak vyšumí… Navíc, když se něco, co je sice pravda, leč známé, opakuje už po tolikáté…

Vzpomínáte, jak kdysi Bilak odbýval kritku, že to je ta stará pesnička o ludských právách? Tak to zopakujme ještě jednou – ryba smrdí od hlavy a s tímhle nemá odkaz minulosti už nic do činění...

Jistě chápete, že nejde jen o "taxikáře".

A ještě něco. Kdysi dávno stavěl jeden můj přítel na Malé Straně půdu. Chtěl vikýře. Dvakrát mu je památkáři nepovolili, tvrdíce, že na domě nikdy nebyly a že by to hyzdilo pohled z Hradu či co. Když si nesl domů poslední zamítnutí, zastavil se v antikvariátě a zcela náhodou tam našel pohlednici z roku 1890, kde střechu jeho domu krášlily dva velmi pěkné co? No vikýře. Vrátil se tedy k památkářům, kteří lkali a naříkali a nakonec mu dva velmi malé vikýřky tedy se srdcem krvácejícím povolili.

O něco později koupila jiný dům opodál skupina módně neholených balkánských pistolníků a také se ho jala opravovat a přestavovat na hotel s hospodou. S úžasem jsme pohlíželi na deset velikých vikýřů na střeše jejich baráku, kde skutečně nebyly nikdy předtím žádné, ani v jedenáctém století. Památkář, týž, který nechtěl vikýřek dovolit mému příteli, byv dotázán, zrudl a pravil, že ti Balkánci jsou strašně agresivní.

No, až bude tisk hovořit s vedoucím příslušného kusu radnice Nenažraným a radním Nahrabálkem a oni budou naříkat, že se s tím nedá nic dělat, vězte, že to dělají jen částečně z blbosti, ale daleko víc za cizí peníze. A také v tom hraje roli strach, oni jsou fakt strašně agresivní! - podobně jako u toho nešťastného památkáře.

A podplacený a podělaný, to je nezlomná kombinace.

PF 2009

27. 12.

Osobnosti roku a jiné senzace

Alex Koenigsmark Přečteno 3469 krát

Přečetl jsem po vánočních svátcích u snídaně celé noviny (Lidové, mám je teď rád, protože můj román Siromacha dostal v jejich letošní anketě Kniha roku dva hlasy, což se mi ještě nikdy nepřihodilo) a uvědomil jsem si, že nad nimi v duchu usilovně bloguji. Takže jsem posléze toto blogování zapsal, abych nemusel pokračovat v práci na tom, co napsat musím.

1) Zajímavé, co se tak píše okolo té světové krize z nenažranosti. Většina novinářů, expertů a komentátorů působí dojmem, že mají radost, sliní jako Pavlovovi psíci, přišlo žrádlo, konečně se něco děje, konečně je o čem tlachat a přinášet neomylné teoretické recepty, které naštěstí v praxi nikdo nebude pro jistotu zkoušet. Obávám se jedině, že platí totéž, co se zločinem: žádný darebák není napravitelný, platí jen prevence, trest a odrazující okolnosti, musí zjistit, že se mu to zatraceně nevyplatí. Nic takového nikdo nenavrhuje, samozřejmě ani Vladimír Dlouhý ne, finančníci by se na něj mohli namíchnout a třeba by už neměl na košile s monogramem na manžetách… Někteří tvrdí, že nás krize naučí jinak myslet. Tak to jsem opravdu zvědavý.

2) Zajímavé, jak je na každých novinách jejich, respektive redaktorská sympatie hned patrná: už proto, že například k portrétům osobností vybírají zpravidla toho redaktora, který má dotyčnou osobnost nejméně rád. Ale když se nad tím trochu pozastavím, vlastně proti tomu nic nemám. Oživuje to stránky.

3) Zajímavé: Ve většině redakcí mají rubriku čtenářských dopisů,jež slouží tak cca z 85% k demonstrování souhlasu s tiskovinou, zbytek slouží k demonstraci, že tiskovina je ochotna dát šanci i jiným názorům. Občas, abych byl spravedlivý, se objeví i dopis, který je prostě jen zajímavý. Vzhledem k těm prvním 85% se jména čtenářů tak opakují, až jsou z nich prostě nehonorovaní přispěvatelé – zde Milan Jíra, Praha; Milan Bednář, Plzeň; Miloš Hübner, Trnávka; Milan Březina, Praha… Proč se většinou jmenují Milan, nevím. Veselé bývá, když je tu a tam autorem čtenářského dopisu /většinou popuzené reakce na nějaký cizí příspěvek/ stálý spolupracovník redakce, takže se objeví na stránce dvakrát, jednou jako třeba Bohumil Doležal, politolog a podruhé jako Bohumil Doležal, Praha.

4) Zaujalo mě také, že první blbec, který si koupil „údajně nejdražší“ koňak na světě, za pouhých 3,5 milionu korun, byl nějaký náš, český blbec. Jen doufám, že to nebyl některý finanční ústav, jenž takto v krizi investoval.

5) Jsem v pokušení jít se podívat na film Australia, ale zároveň se předem děsím, ze dvou důvodů: jednak z popisu děje v pochvalných recenzích vyplývá, že se jedná o otřesný kýč, jednak předchozí opus Luze Bahrmanna (nebo se jmenuje Bat Luhrmann?) s názvem Moulin Rouge pro mě patří k nejpříšernějším filmům, jaké jsem měl kdy příležitost vidět. Co když se mi Austrálie taky nebude líbit? Nebo, ještě hůř, bude? No, ono je to vlastně dost jedno.

6) Je mi moc líto, že umřel Pinter.

7) Zajímavé, že jeden fotbalový trenér dokázal prohrát v ruletě desítky milionů korun. Hazardu propadl, když zůstal bez práce, dovídáme se. A nejen to, začal o sobě přemýšlet a dospěl k závěru, že nemusí pracovat v tom nejdražším a nejlepším klubu, jelikož fotbal se hraje hlavně pro diváky a to je teď i pro něj nejdůležitější. A protože už dvacet let nepije a nekouří, odvykne si i hazard, pravil, podporován bývalou manželkou, „jelikož poslední měsíc už nebyl o životě“. Já vím, fotbal je o míči, krejčovina je o jehlách a tohle je celé o pitomosti, jak trenérově a těch, kdo cítili potřebu vyhazovat z okna ty miliony, aby je ten kašpar mohl prohrávat (není tu podnět pro nové myšlení v krizi? Asi ano, četl jsem i srdceryvný článek o tom, jak chudáci fotbalisté už nebudou tak fajn placeni jako dříve), tak novináře, jenž to tak geniálně vylíčil.

8) Přečetl jsem si srovnávací studii mezi Big Macem a Whooperem a dospěl k závěru, že podobně jako si vždy přeju, aby pornografický průmysl platil zvláštní daň z obratu, jež by financovala například český dokumentární a animovaný film, přeju si také, aby Mac a Whooper platili zvláštní daň českým nemocnicím.

9) Je nesmírně důležité, jaký má český spisovatel účes a jaké kecky.

10) Ovšem nejzajímavější informací pro mne bylo, že slavný Hunderwasserhaus ve Vídni bude asi přejmenován, aby již v názvu byl také veleben architekt, bez něhož by Fridrich Stowasser (povodňová voda, tak se totiž H. jmenoval původně) dům nepostavil, nejsa technicky příliš kvalifikován. A tak se ten dům bude možná jmenovat Hundertwasser – Krawina – Haus. Jistě přiláká ještě víc zejména českých obdivovatelů...

21. 12.

Ježíšek, Santa Mráz a šmokové

Alex Koenigsmark Přečteno 3616 krát

V devadesátých letech se přihodila taková pěkná příhoda: V městě P. vykradl Santa Claus s revolverem v ruce jednu z četných směnáren, zvaných change. Na jeho čin byly v okolí různé názory. Většina se tomu smála. Někteří občané říkali, že to žádný Santa Klaus nebyl, jiní říkali, že ano, právě proto, že to s revolverem uměl a tak podobně. Bojovníci proti komunistům, kteří za vlády komunistů drželi hubu a krok, podobně jako nájemní novináři, rozšiřovali, že to byl levičácký agent, který měl našeho spojence Santu lidu zošklivit. Těm blbostem samozřejmě nikdo nevěřil, ani jejich autor.

Někteří smutně vzpomínali na Ježíška. Ježíšek, na rozdíl od Dědy Klause a Santa Mráze, se nikdy nepředváděl a neskákal namnožen v obchodních domech. Pravda, nedávno jsem četl někde od nějakého osla, že Ježíšek byl zlaté prasátko, ale to ani ten šmok nemyslel vážně.

Mráz a Santa jsou bratři, konečně jako kdyby si z oka vypadli. Proto taky děda Mráz spokojeně přežil listopad 89, prostě se přidav k bratrovi. Proti Ježíškovi mají oba jednu společnou vlastnost - jsou to materialisté a monetaristé, kteří odporně poskakují po nákupních střediscích a nutí lidi utrácet – a také jednou ročně donutí i novináře, kteří jinak píší monetaristické a neviditelně ruko-tržní komentáře, aby se nad tím, čemu jinak věrně slouží, pokrytecky pozastavili a mleli cosi o Ježíškovi a jeho tichých zázracích. Ježíšek na ně kašle – a většina lidí také.

Nu, musím něco dodat: Vánoce, jinak původně svátky slunovratu, jsou prostě svátkem - mimo jiné, ale o ztrátě duchovních rozmětrů se tu teď nechci rozepisovat, na nic nového bych nepřišel - dárků. V Rusku je nosí Děda Mráz, jehož saně netáhne Sněhurka, jak si myslel jeden v MFD, v Americe Santa Claus, jehož saně taky táhnou sobi a u nás Ježíšek. Nic proti těm symbolům nemám, to mě jen namíchlo šmočí psaní.

Krásným tichým zázrakem by byl zákaz jakékoliv vánoční symboliky a propagace až do 10.prosince. A zákaz komentářů, kde se pomocí Vánoc bojuje za nějakou blbou ideologii, ať levou nebo pravou.

Klidné a veselé Vánoce.

09. 12.

Lidský faktor, neboli o televizi a co kdyby...

Alex Koenigsmark Přečteno 3563 krát

Televize Nova začala jako první vysílat „nekonečný seriál“ Ulice a Ordinace, dnes však počala vysílat i televizní hry, čímž úspěšně narušila dosavadní hájemství a tvrz veřejnoprávní České televize. Začala je vysílat s dobrým diváckým ohlasem a nejsou špatné. Tudíž v tom patrně bude pokračovat… Samozřejmě bude mít komerční televize vždycky jisté ohraničení: nebude se zřejmě věnovat dramatizacím české literatury, nebude analyzovat obtížné morální problémy a podobně. Co ale dělá, dělá dobře.

Veřejnoprávní televize je chuděra tak trochu Lady Godiva. Nesmí chodit ani nahá, ani oblečená. Sledovanost není /teoreticky/ nejdůležitějším měřítkem, jenže je velmi důležitým měřítkem. Kvalita je velmi důležitým měřítkem, jen není docela jasné, zda málo sledované programy jsou kvalitní, respektive, kdo to vlastně má hodnotit.

Kromě obtížných politických nátlaků (místo aby ti lidi byli rádi, že na obrazovce nejsou a lidi nevidí, co jsou zač!) je problémem pomalost, typická pro molochy a potom takřka úřednická bojácnost v rozhodování. A potom hra "já na bráchu, brácha na mně". Bylo někdy docela zajímavé srovnat výši konta při příchodu a odchodu takového televizního šéfa skupiny a tak.

Když jsem začal s tou Ulicí, uvedu příklad špatného rozhodnutí v ČT: Na samém konci své éry schválil Mathé do výroby „nekonečný seriál“ Masarykova Sedm. Už z názvu vyplývá, že šlo o téměř identický projekt, jako byla později Ulice na Nově (mimochodem pokládám Ulici za momentálně ze všech „dlouhých seriálů“ ve všech televizích za nejlepší, není ani tak sentimentální, ani tak kýčovitá, ani tak komicky pseudoprofesní, jako většina ostatních na všech stanicích) - tzn. mohla běžet už víc než deset let na veřejnoprávní televizi. Mathého mladičký nástupce Puchalský si přivedl sice ne tak mladého, ale o to hloupějšího programového ředitele, který výrobu okamžitě zastavil, jelikož viděl, že by to mohlo být dobré, ale nejsou v tom žádní jeho kámoši. No, byl jsem v tom já a mě rád neměl...

O několik měsíců sice s ostudou odešel, ale Gordon Lowitt, či jak se jmenoval jeho nástupce, zase neuměl česky.

Veřejnoprávní televize v mnohém připomíná, jak se chovají velké filmové společnosti ve chvílích krize – snaží se natočit znova to, s čím měly sukces před třiceti lety. Že se to nikdy nepovedlo, netřeba dodat.

(Podotýkám, že existence veřejnoprávní televize je nezbytná, stejně jako Národní knihovny, NG a tak dále. A vůbec nejde o to, aby umělci měli ukrutné honoráře, ale o to, že bez české kultury nebudeme ani Čechy. Ale tohle je o něčem jiném.)

Úvahy o veřejnoprávní televizi a podobných organizacích mě ppřivedly k přemítání o vlivu lidského faktoru.

Vzpomeňte si na počátek – tehdy vláda, samozřejmě z hlouposti a nikoliv za nějaké tučné úplatky a pozdější zaměstnávání porotců a podobně, to jsou pomluvy, jak jinak – věnovala soukromé televizi CET 21 zadarmo celoplošné vysílání. Myslím si, že by se to dalo kvalifikovat jako nezodpovědné zacházení s cizím, potažmo státním majetkem a celá řada lidí by tudíž mohla jít sedět, leč je to patrně již promlčeno. K tomu pak připočtěte pár dalších miliard na pokutách v arbitrážích.

Tomuto skvělému a ekonomicky výtečnému počinu předcházela volba ředitele České televize, kde se ve finále utkali Ivo Mathé a Vladimír Železný. Oba byli a jsou perfektní profesionálové a velmi kvalitní vedoucí pracovníci. Říkalo se, že hlasy byly vyrovnané a rozhodl hlas předsedy, který neměl Železného v oblibě ještě z české vlády. Není to bohužel pravda, i když by to vypadalo správně kocourkovsky. Hlasy byly rozloženy myslím sedm ku dvěma pro Mathého.

Ivo Mathé byl skvělý produkční a dlouholetý insider té instituce, věděl přesně, jak ji vést a jak ji ze svého úhlu pohledu zlepšit. To také dělal a podle mého názoru dobře, byť ji dostatečně nezeštíhlel, zanedbal však „komunikaci“ s politikou a byl v další volbě Jirákovou radou, bezpochyby také jen z chvilkové nesoustředěnosti a nikoliv na něčí nařízení nebo probůh za peníze, to ne!, nahrazen nezletilým Jakubem Puchalským (jo, kdyby ho byli bývali nechali nejdříve pár let vést třeba nějaké zpravodajství, aby se televizi naučil, mohlo to dopadnout lépe) a veřejnoprávní televize se začala otáčet v kruhu, pak si zatančila se spacáky v tzv. krizi…

Vladimír Železný se stal šéfem Novy a příběh známe: nejúspěšnější komerční stanice všech dob, pak spory atd.

Pokusme se ale si představit, že by to dopadlo opačně: Mathé by volbu prohrál a generálem ČT by se stal Železný. Nu, troufám si říci, že by byl možná ředitelem dodnes. Jistě by se věnoval veřejnoprávní televizi se stejnou houževnatostí a razancí, jako Nově a protože nebyl insider, byly by jeho reformy daleko zásadnější a dramatičtější, než ty, ke kterým došlo. Jeho intelektuální zázemí a manažerské schopnosti by vedly k přetvoření ČT ve velmi mobilní, moderní instituci, která by patrně realizovala bohatší program s mnohem méně zaměstnanci a s efektivnějším využitím peněz. Komunikaci s takzvanými politiky by zvládl snadno.

Mathé by se pak stal šéfem Novy. Jeho perfektní profesionalita a osobní kvality by zaručily, že by komerční televize fungovala a vydělávala, nehrábla by však nejspíše k těm nejděsnějším programům a nestanovila by tak vkus hlupáka jako měřítko veřejného vkusu. Asi by nedosáhla na 70% sledovanosti, rozhodně by se však uživila a asi by nedošlo ani k následným rozkolům a soudům.

No, dosti toho kdyby… Stalo se to, co se stalo. Zrovna tak bychom mohli cvičně koupit deset kilo hrachu a chodit ho házet na Lennonovu zeď.

Ale tohle je prostě jen takové pozastavení nad "úlohou osobnosti v dějinách".

07. 12.

Jak zlikvidovat lobbismus a klientelismus a posílit demokracii

Alex Koenigsmark Přečteno 5223 krát

Shodli jsme se v hostinci, že největším problémem české politiky je její prorostlost; je prorostlá klientelismem (čti úplatkama, nespisovný tvar je záměrný, krásnou češtinu si to nezaslouží) jako tuk mé oblíbené Váhalovy slaniny masem (nebo maso tukem, jak chcete), a protože jde až v první řadě o peníze, lepší to prý nebude. Nic se nemůže pořádně změnit, nikdo nemůže odnikud poctivě odejít, protože na něm visí chuchvalce závislých klientů a on zase opačně visí na nich v odporné existenční rovnováze, připomínající ty žáby, jimž je na zádech přilepen motanec oslizlých vajíček.

Lobbisté – budeme těm šíbrům takto učeně říkat (pozn. je to takový vylepšený slovník, jako s tím klientelismem: „nenažraný maloměstský inženýrek“ je nadávka, ale „ambiciózní provinciální technokrat“, ač je to totéž, zní uším těch inženýrů jaksi příjemněji) – se mezitím už sami institucionalizovali, vyseděli si ďolíčky kolem ministerstev a četných sněmoven, jsou hierarchicky organizováni a jsou takříkajíc hned po ruce, dalíčci a šloufíčci (mám velmi rád české zdrobněliny) se pohodlně popásají a nikam to nemají daleko, a nikdo se bez nich v podstatě neobejde, pasou politiky podobně, jako jiní bařtipáni zase dojí pastviny fotbalového svazu.

Podobně jako banky, pojišťovny a spořitelny se ani politika neostýchá se správně reprezentovat. Máme v tom bohužel staletou tradici. President sedí nahoře na hradě, jako císař pán, na jednoho pracovníka vychází včetně všech těch sálů asi pět set čtverečních metrů, Parlament sežral polovinu Malé Strany a jistě by si ještě dal a při první vhodné příležitosti tu učiní, pozoruhodná instituce Senátu se inspirovala skromným Albrechtem z Valdštejna, k jehož chaloupce připojila toliko protější palác kolovratský a nyní se v těch dvou palácích tísní.

Zdánlivě se s tím nedá nic dělat. Zdánlivě… A proto zde předkládám stručnou koncepci reorganizace státního a politického života.
Kdysi jsem se mýlil a navrhoval důsledně centrální uspořádání téhož, což nyní odvolávám.

Omluvou mi je toliko, že jsem byl inspirován existencí budovy na Pankráci, budované někdejším rozhlasem – byla tak pěkně veliká, že tomu pokušení bylo těžko odolat a navrhl jsem, aby se tam přestěhovali všichni: nahoře s vyhlídkou by hnízdil prezident, pod ním vláda, pod ní parlament, pod ním Senát a ministerstvo vnitra by bylo v přízemí, aby mělo blízko k lidem. Ministerstvo kultury by sídlilo na vrátnici, vzhledem k významu, který mu naše politika přikládá. Jak by se jim rychle komunikovalo, myslel jsem si…

Mezitím ten barák obsadili a je třeba přikročit k lepšímu řešení, soudím.

Nové pojetí vychází z realističtější koncepce a věcnějšího systémového uchopení, abych se vyjádřil tak, aby mi v parlamentu rozuměli. Zde je ve třech bodech:

1.
ORGANIZAČNÍ OPATŘENÍ

a) Česká republika, jak ji definoval ruský operní zpěvák (delší popis v jiném blogu) je v podstatě gorod, veliké město, rozplácnuté v půvabné krajině. Proto by měla být řízena jako město, jímž je a k tomu musí být využito všech čtvrtí. Dnes, kdy existuje telefon, videotelefon a elektronická pošta, není komunikace žádným problémem.

b) Proto budou ministerstva rozmístěna v krajských městech – Místní rozvoj v Jihlavě, vnitro v Ostravě, školství v Plzni, kultura v Karlových Varech (přístup k ruským sponzorům!), zemědělství v Ústí nad Labem, ministerstvo dopravy se usadí ve Zlíně, v Brně necháme ty soudy, ale ministerstvo spravedlnosti bude v Budějovicích… Atd. Je také možná verze, že si kraje jednotlivá ministerstva vždy na dva roky vylosují.

c) Prezident bude sídlit v Sezimově Ústí.

d) Parlament i Senát nebudou mít trvalé sídlo, ale budou kolovat po krajských městech, resp. čtvrtích, jež budou vždy tři dny před zasedáním vylosována. U nás, jak často zdůrazňuji, losování není náhoda a nikdy nebyla, takže se nemáme čeho obávat. Kdo losuje, nebude známo, dokud k losování nedojde. Hotel si poslanci a senátoři samozřejmě platí sami.

e) Tato organizace vládních úřadů zlikviduje prorostlý lobbismus a klientelismus jednoduše vyčerpáním – dalíčci a šloufíčci si prakticky při objízdění ministerstev „ujezdí prdel“, jak se neslušně vyjádřil jeden kolega v hostinci, anebo jim to aspoň dá mnohem víc práce.

2.
REGULAČNÍ OPATŘENÍ

a) Každá instituce, k jejímž volbám se nedostaví aspoň 50% oprávněných voličů, bude do dvou měsíců zrušena.

b) Poslanci parlamentu obdrží odměnu ve výši minimálního platu a náhradu cestovného vlakem 2.třídou.

c) Senátoři za to, že smějí tu čestnou funkci vykonávat, budou platit státu trojnásobek průměrné mzdy.

d) Přestupy poslanců a senátorů budou řešeny jako přestupy v kopané, s tím, že budou smět probíhat jen dvakrát ročně a výsledky budou zveřejňovány, asi, takto: přestup Melčák (to jméno jsme náhodou vylosovali, pozn.autora) – platba dvakrát, celkem 18 milionů, záloha 11, 7 doplatek s tím že původní strana obdrží 30% částky za přestup, musí ji však věnovat chudinským ústavům. Poslanec ji smí propít.

3.
OPATŘENÍ K OCHRANĚ VEŘEJNÉ SLUŽBY

a) Každý, kdo pracuje v některé státní, ať volené nebo jiné, funkci od presidenta až po vedoucího odboru, má právo na transparentní chování. Proto budou všechny jejich maily, telefonní rozhovory a dopisy na jakékoliv téma, i o babiččině nemoci nebo nastalém průjmu, otevřené, veřejné a každému na internetu přístupné, budou se léta archivovat, podobně jako je tomu s maily a rozhovory presidenta USA.

b) Všichni státní zaměstnanci budou nosit fialové vesty s jasnou jmenovkou na zádech i hrudi, jako fotbalisté na dresech, vesty politických činitelů budou mít barvu jejich strany, zatímco ti, kdo budou dopadeni bez vesty, budou nuceni rok nosit příčně pruhované obleky.

Myslím, že pro začátek a diskuzi o příslušné změně ústavy to postačí. Kdybychom měli instituci referenda, jsem přesvědčen, že by se tento návrh prosadil už v prvním kole.

P.S.
Napsala mi čtenářka a její návrh je skvělý:

Pan Koenigsmark mě opravdu potěšil, ale měla bych ještě jeden návrh. Na Islandu zasedal jejich parlament přes tisíc let pod širým nebem. Nešlo by vyčlenit nějaký kotel po povrchovém dole pro tento účel i u nás? Případný televizní přenos z takto umístěného parlamentu a senátu, zejména v současném ročním období, by jistě udělal radost většině národa.
Vaše čtenářka M.Obermajerová

03. 12.

Kde jsou ty prachy? Existovaly vůbec?

Alex Koenigsmark Přečteno 10442 krát

Omlouvám se, že se ještě vracím k otravnému tématu, ale slibuju, že je to naposledy. Ale mluví se o tom i po hospodách.

Ve světě kapitalismu zuří zdá se naprosto šílený socík. Republikánský prezident Bush, který asi není tak docela levičák, se rozhodl věnovat bankám a jiným finančním ústavům asi bilion dolarů, státních, tj. tzv. „z našich daní“. (Bohužel to není spojeno s uvězněním zodpovědných finančníků a zabavením jejich majetečku)

Jen italská vláda podpoří ekonomiku osmdesáti miliardami euro, čtu. Kolik je to českého HDP, ani nemám šajnu. K tomu Němci, Francouzi, Britové… Ježíšmarjá, to jsou balíky, které se tak pěkně přerozdělují, že by se za to ani Milouš Jakeš nestyděl, ba ani Miloš Zeman s jeho IPB a podobnými kouzly. Ještě, že nejsem ekonom, to by mi možná bylo i zle od žaludku.

Hergot, kdo ty peníze dostane? (No přece ti finančníci, co tu krizi zavinili – překlepl jsem se a napsal „zasvinili“, což je také pravda – kdo jinej?, napovídá mé horší, podezřívavé já, vzpomínající na ty kašpárky s motýlky v devadesátých letech, kteří si taky nikdy neodskákali žádné ze svých malverzací a napomáhání týmž…)

Přitom panuje krize, peníze nejsou, propouští se, objevují se nová ekonomická kritéria jako „ztráta víry“ nebo „panika“, viz texty Pavla Kohouta nebo Ladislava Tajovského a podobných vědců, kteří jinak odmítají i granty Semaforu. Těším se už na ekonomickou liberální kategorii Modlitba bankéře a v učebnicích liberální ekonomie na kapitolku „Jak se modlit správně a ke komu“.

Jedna otázka mi ale jaksi nejde z mého naivního mozku. Kde ale jsou ty peníze, které předtím byly a teď najednou nejsou? Má je nějaký motýlkář ve štrozoku?

A ještě něco: vida, tak není na nové nemocnice a na důchody, procento na kulturu je příliš veliké zatížení národních rozpočtů, tož ho jenom slibujeme a ještě šikovně rozdělíme… Nějak se ale najdou na obranu těch nejbohatších institucí ve světě před podvýživou. A kde to skončí?
Četl jsem pěkné přirovnání (MUDr.Petr Wagner) ke sněhové kouli, kterou takhle budou pěkně hrnout do kopce, snížek se na ni bude lepit, ona se bude zvětšovat, až se převalí přes tlačící Sisyfy… A někde na začátku byla nenažranost.

Moje otázky asi nejsou ojedinělé. Naivně jsem předpokládal, že peníze prostě existují v omezeném počtu, co jeden vydělá, musí někdo utratit a že vznikají výrobou zboží, ergo prací. Jenže ono to tak zřejmě není. Nebo snad má pravdu ruský ekonom a sociolog Chazin, který říká, že Američané prostě tiskli další a další peníze, aniž by došlo k pořádné inflaci, protože nikdo vlastně přesně neví, kolik dolarů vůbec je (například kolik jich opravdu mají Číňané) a jde jen o víru, opak paniky a účin modliteb (to už tedy neříká Chazin, ale já)?

Na světě neubylo továren, elektráren, dílen, hospod… Ubylo však peněz na platy, domy, dluhy a podobně. Na druhé straně mocné kapitalistické země tahají odkudsi bilióny a cpou je svým bankám. Odkud je tahají? Tisknou si je? Dluhopisy jsou taky jen natištěné sliby.

Platit musí. Má to svou logiku – když už jim jednou dovolili, aby to tak pěkně prošustrovali, teď jim nic jiného nezbývá, jinak by to mohlo způsobit ještě větší malér. Půjčování peněz a úvěrování projektů je samozřejmě páteří moderního světa, bez bank by to nešlo.

Vadí mi jen, že za to ti nafoukaní motýlkáři nemusí ani zaplatit pokutu, jako kdyby to, co suverénně prováděli a provádějí, nebylo daleko horší, než přehnaná rychlost někde ve vesnici.

Archiv článků: prosinec 2008