Alex Koenigsmark

12. 03.

Smutno za Pavlem Vernerem

Alex Koenigsmark Přečteno 4648 krát

Včera ráno umřel na infarkt můj kamarád, spisovatel a novinář Pavel Verner. Jsem z toho pořád ještě trochu v šoku.

Je pravda, že vlastně to byl způsob smrti, jaký by si byl asi přál, při svém chlapském a rváčském přístupu ke světu, něco jako rána bleskem, úder boží sekery... Ale sakra, muselo to být takhle brzo?

Byl to tak talentovaný a pracovitý člověk, hezky se s ním povídalo, měl rád víno, měli jsme jeden dva projekty, které jsme chtěli napsat spolu, ale až jednou, až budeme mít čas, až se najde produkce.. No jo. Nebudeme.

Hodně nás spojilo, když jsem kdysi kývl na jeho nápad zkusit rozproudit debatu o kandidátovi na předsedu PEN klubu - debatu jsme sice rozproudili, ale trochu jinou, než jsme zamýšleli. Bylo velmi komické, když jsme seděli vedle sebe na koberečku před výborem a vysvětlovali, co jsme tím "zamýšleli" - připomínalo mi to jiné a dávnější koberečky. Nu, chtěli jsme jen, aby předsedu nevybíral jen jeden, dva lidé, ale ceý klub, aby to byl významný spisovatel a aby byl členem PEN klubu aspoň několik let. K veřejné diskuzi nedošlo, volba proběhla pro jistotu už před začátkem valné hromady a oba jsme se nad tou lekcí z demokracie museli usmát.

Hm. Je mi dokonce i líto, že se už nebudu hněvat, jako jsem se hněval, když jsem otevřel Neviditelného psa a pod jeho textem zase našel příspěvek nějakého hlupáka, který nadával do soudruhů nebo komoušů. Bože, jak byl Pavel od toho daleko! Jen nežral žádné dogma.

Sbohem, Pavle.

02. 03.

Sněžné mistrovství a fejeton o sportu

Alex Koenigsmark Přečteno 6347 krát

Největší sportovní událost v moderních dějinách českých jest za námi. Nejsa expertem, odhaduji dvě miliardy ze třetiny vynaložené rozumně, ze třetiny rozkradené a ze třetiny vyhozené oknem.

Vzpomínáte, starší a zbytečně sečtělí přátelé, jak kdysi v knize Zlaté tele prodal Ostap Bender novináři vzorník příslušných klišé a pro reportáž? Někdy mám chuť napsat takový vzorník pro rozhovory se sportovci a jejich trenéry, ať namazavší či promazavší - ale asi by to bylo házení hrachu na zeď.

Následující fejeton z mé budoucí knížky Nesmrtelná duše aneb Facka má padnout rychle, kterou vydá Akropolis na podzim, nabízím takový možný pohled na profesionální sport.

PLAČÍCÍ HERKULES

Je to drahá kavárna, určená pro japonské a jiné turisty a normálně tam nechodím. Jmenuje se U Goga a Magoga, ale patří jednomu ruskému občanu jménem Aftandil Gigienišvili. Když jsem se ho zeptal, proč se tak jmenuje, chvíli přemýšlel a pak řekl, že Goga se křestním jménem jmenuje mnoho Gruzínců. Co si myslí o slovu Magoga jsem se už raději neptal.

Podávají tam nejdražší fernet v okolí pěti kilometrů, ale bylo to nejblíže. Původně jsem si šel jen napravit žaludek po marném pokusu přemluvit obrovskou pojišťovnu, aby nám přispěla padesáti tisíci korun na vydání knihy o jednom skvělém předčasně zemřelém, respektive se uchlastavším českém malíři. Když ne monografii, tak předraženého panáka si zasloužil. Když odhlédneme od chlastu, byl to prima chlap a maloval skvěle.

V koutě toho jako vždycky prázdného lokálu seděl mladý muž v tričku Pierre Cardin a džínech Versace. Mladý muž srkal mrkvový džus, který tam stojí devadesát korun a usedavě plakal. Bylo to podivné.

Uznejte, každý den neuvidíte v pohostinském zařízení mladého muže, který měří dva metry, svaly mu napínají tričko k prasknutí, postava hodná řeckého sochaře, aby podle něj vytvořil plastiku Herakla, hlava skoro dohola ostřihaná, třídenní strniště ve formě bradky a k tomu slzy v nádherných modrých očích toho typu, kterým je vidět až na druhou stranu hlavy. Takové jsou normálně vidět jen v amerických filmech o kung-fu. Když zavzlykal nahlas, už jsem to nevydržel, vydal jsem se k němu a zeptal se, co mu je.

„Makáme,“ odpověděl mladý muž zkroušeně, „ale tam já už nepojedu…“

Z toalety v té chvíli vyšel vykrmený muž středního věku, oblečený v teplácích s národní vlajkou. Pohladil Herkula po hlavě, podrbal ho za uchem a posadil se k němu.

„Nechte ho, jemu pláč psychicky pomáhá, o tom to je,“ řekl. „Jsem jeho trenér.“

„Ale proč pláče?“

Trenér se opatrně rozhlédl a ztišil hlas: "Opravdu Vašíka neznáte? Vašík je náš nejlepší vrhač těžkou zakřivenou železnou tyčí z místa. Byli jsme na mistrovství světa, ale nevyšlo nám to, hodili jsme - totiž on hodil, ale my trenéři už takhle používáme ten plurál, to je naše filozofie, o tom to je, naše filozofie je dohodit železnou tyčí z místa co nejdál, tak jako lyžování je o lyžích, fotbal o brankách, takhle blbě my mluvíme, je házení železnou tyčí z místa o házení železnou tyčí – co jsem to říkal?"

“Že jste hodili málo,“ připomenul jsem mu.

„Bohužel, jenom necelých pět metrů, takže skončil osmý a teď je nešťastný..."

"No, pět metrů není opravdu nějak moc," řekl jsem a přemýšlel jsem, jak daleko bych asi tou tyčí dohodil já, ale nechal jsem toho - zatím to po mně nikdo nechtěl.

„Makáme, makáme,“ řekl do toho plačící mladý muž.

„Vašíku, počkej, o tom to je, nejsme na tréninku,“ uklidnil ho trenér.

Vyprávěl mi celý jeho životní příběh: nadaný Vašík házel různými zakřivenými železnými předměty už jako dítě, nejprve v rodné vesnici a pak, když jeho talent objevil zvláštní vyhledavač vrhačského svazu – ale to už mu bylo dvanáct - pod dohledem pěti trenérů ve zvláštním středisku.

Díky tomu se jeho výkonnost vůčihledě zlepšovala a pravidelné pobyty v Jižní Africe a na Floridě, kde povětrnostní podmínky hodům zvláště prospívají, pomohly k tomu, že se už jako šestnáctiletý propracoval na stodvacáté místo evropského žebříčku vrhačů těžkou zakřivenou železnou tyčí z místa. Když získal na mistrovství Evropy v tomtéž dokonce sedmdesáté šesté umístění, stal se miláčkem národa. Psali o něm, že je génius a fenomenální talent, zvali ho do televizních pořadů a fotografovali ho na obálky časopisů doma s maminkou, pak ve studiu nahého a nakonec před autem s Halinou Pawlowskou.

„Makáme,“ usmál se poprvé šampión.

Pak se Vašík naučil i psát a počítat (to druhé omezil na sčítání, ale to mu prý jde dobře). Jeho přípravu na světové mistrovství financoval částečně stát, který investoval asi deset milionů a zbylých pět milionů dali dohromady sponzoři. Při tom slově mě bodlo u srdce.

„A my jsme dřeli,“ řekl trenér zapáleně, „Vašík nechá na placu všechno, ale dokud prostě nemá ty podmínky, co mají ti v první čtyřicítce, o tom to je, lepší to být nemůže. Sport je dneska o penězích.“

„Makáme,“ řekl sportovec. „Makáme.“

Po pečlivé přípravě se účastnili mistrovství světa v metání těžké zakřivené železné tyče v Austrálii. Skončili – bylo to tvrdé - devadesátí sedmí. Ale Vašík za to nemůže, prostě okolnosti… No řekněte - nejprve mu dali v hotelu příliš tvrdý polštář a pak zase moc měkký. Neměli tam tatranky, na které je zvyklý a které zvyšují jeho výkonnost. Rozbil se mu walkman a nemohl si pouštět písně své oblíbené dvojice Vašek a Božena. Jejich písně on má rád, protože mají příjemnou, uklidňující a zároveň erotickou atmosféru. Když to už druhý den neslyšel, úplně ho to chudáka psychicky rozhodilo. Nedali mu také k dispozici mercedes, ve kterém se mu líp sedí, ale pouze ford a to mu také na potřebném klidu a pohodě nepřidalo…

„Tak se to bohužel dělá, je to o konkurenci,“ zamručel trenér.

V závodě samém měl Vašík špatný začátek, protože poprvé se těžkou zakřivenou železnou tyčí sám bolestivě udeřil do kotníku, po druhé přešlápl, ale o to horší byl potom poslední, rozhodující vrh, kdy si omylem plivl na dlaň a železná tyč mu nešťastně vylétla z ruky ještě před odrazem. Dá se říci, že mu jenom upadla.

„Bylo to zklamání, ale nejsme z cukru,“ vyprávěl trenér. „My jsme se tomu postavili. O tom to je. Přivezli jsme si z té Austrálie ohromné zkušenosti. Vašík dozrál, už mu bylo devatenáct let, stala se z něj opravdová osobnost. Svaz to pochopil a potřebných sedmnáct milionů našel. Připravovali jsme se na další sezónu na Havaji, na Tahiti a na Seychellských ostrovech, halovou sezónu jsme vynechali, abychom ukolébali soupeře a nastoupili jsme rovnou na olympijské hry. Jenže ty, jak víte, se konaly v Norsku, s tím jsme teda nepočítali. Proto jsme raději poslední dva měsíce lehce trénovali na Islandu, aby Vašíkovi nenastaly nějaké potíže při klimatizaci… Do Norska jsme přijeli v nejlepší formě, Vašík hodil na tréninku o centimetr víc a všechno jsme měli sebou, polštáře, walkmana, dudlíky, tatranky, všechno, nic jsme neponechali náhodě, i kuchaře jsme si přivezli vlastního, o tom to je, kdo ví, co ti Norové žerou…“

„A zvítězili jste?“ chtěl jsem vědět.

Herkules vydal kvíkavý zvuk, připomínající zpěv Terezky Kerndlové.

„Vašíka obvinili z dopingu,“ řekl trenér tragicky. „Při tom látka, kterou u něho našli a která povzbuzuje růst svaloviny, utlumuje pohyb mozkových buněk a zrychluje hod železnou tyčí, se do jeho organismu nemohla dostat jinak, než zmrzlinou, kterou požil intravenózně při procházce městem, když mu počalo nesnesitelně kručet v žaludku a navíc mu ji doporučil jeho lékař a ten by o tom přece musel vědět. “

I trenérovi se lámal hlas.

„Návrat domů byl krutý… Ti podlí novináři ho odepsali. O tom to je. Falešní kamarádi se od něj odvrátili, na ulici se mu lidé vyhýbají… Sponzor – taková jedna debilní pojišťovna – odešel k nějaké osmileté krasobruslařce, která by se prý mohla dostat během příštích osmi let do první padesátky… Tsss! A co teď Vašík? Rozumíte, je to krizový... Bez peněz, bez naděje, distancovaný, a navíc stárne – vždyť už mu bude dvacet! O tom je to!“

„A co teď budete dělat?“ zeptal jsem se.

„Nevzdáváme se, je to o tom, že jsme tomu dali všechno,“ udeřil pěstí do stolu muž v národních teplácích, když mu něco zapípalo v kapse, vytáhl odtamtud mobil, přečetl zprávu, vyskočil, udělal kotoul a protože to také neuměl, udeřil se bolestivě do hlavy o hranu stolu, ale smát se nepřestal. „Vašíku, právě jsem dostal esemesku od jedný opravdu velký banky, že do tebe těch blbejch patnáct melounů vrazí, s podmínkou, že bude mít vytetovaný její logo! O tom to je, Vašíku!“

„Makáme,“ řekl sportovec a přestal plakat. „Patnáct? Za to si to blbý logo těch debilů nechám vytetovat i na p….!“

„No o tom to právě chtějí! Tak - a co děláte vy?“ zeptal se mě trenér.

„Makáme,“ řekl jsem a rozplakal se. Plakal jsem tak usedavě, že mi Goga Magoga dal jeden fernet zdarma.

(2005)

Archiv článků: březen 2009

Smutno za Pavlem Vernerem

Sněžné mistrovství a fejeton o sportu

Blogeři abecedně