Partyzáni a osud vzpomínek

Vždycky tak patnáct, dvacet let po nějaké válce nebo revoluci začnou potíže s pamětí (a pak se periodicky opakují při různých výročích). Jedni i druzí paměť ztrácejí a vyčítají to těm ostatním. Jedni si přestávají pamatovat cokoliv pěkného, ostatní zase zapomínají všechno nepěkné. Je zřejmé, že čas má jiný význam a jinou délku. Pro třicetiletého je patnáct let polovina jeho života a to, co se stalo před patnácti léty, je příšerně dávno. Pro padesátiletého je to už ne sice blízká, avšak důležitá minulost, pro pětasedmdesátiletého jsou padesátá léta včera a nemůže se jich zbavit. Je to takové kouzlo paměti. Stendhal říká procesu, jímž milující idealizuje milovanou bytost, krystalizace – toto je tedy krystalizace i dekrystalizace…

Více »

Malá prosba k novinářům

Jsem velmi rád, že v obci Odolena Voda se už nehraje ten špičkový volejbal či co to bylo. Novináři mě moc trápili se skloňováním, no, spíše przněním toho místního jména.

Více »

Nevážný dodatek k poznámkám o literatuře

Jedno z arabských přísloví, která mi vždycky připadala moudrá, a kterým jsem se často i řídil, zní JESTLIŽE NĚCO NEMÁ SMYSL DĚLAT, NEMÁ ANI SMYSL DĚLAT TO DOBŘE.

Jenže zřejmě jde také o definici toho smyslu.

V poslední době přibývá dobře napsaných (svižně, stavebně zajímavě, jazykově solidně, s použitím modernistických i postmodernistických postupů atd.) naprostých krávovin. Dan Brown, který jistě každého napadne první, při tom patří jako spisovatel ke třetí lize – je stereotypní, naivní a jeho schéma se v knihách stupidně opakuje: hrdina má staršího zkušeného nebo mocného ochránce či pomocníka a ten se ukáže na konci být hlavním padouchem. Ale také třeba spisy Raymonda Chouryho nebo Patricka Grahama jsou přesně ty skvěle napsané naprosté hovadiny, jaké mám na mysli.

Není na tom nic divného – auta jsou taky dnes vymakanější a šlehače rovněž. Je to totéž? Možná ano. Ale ta auta a šlehače jsou opravdu lepší, než ty někdejší, kdežto ty hovadiny nejsou „lepší“ než Vančura, Mann nebo Tolstoj.

Nechtějí být. Mému synovci, který rozumí hudebnímu světu současnosti a sám hudbu tvoří, kupříkladu nepřipadají texty jednoduchých českých popových písní vůbec pitomé – prý takové být musí, jednoduché popěvky, klasický model, totiž anglické písně - jsou taky pitomé (I need you, I love you, I miss you) a je to tak dobře, o text tam nejde.

Nu, ještě v osmnáctém století neměl žádný malíř pocit, že je třeba, aby raději zemřel hlady (totiž, aby se uchlastal, to je myslím přesnější), než se vzdal svého objevu a originálního počínání, totiž že všechny jeho postavy jsou hranaté a obtažené tlustou modrou čárou. Nebyli prokletí básníci, to všechno přišlo až s kapitalismem a masivní reprodukcí, přišlo přecenění originality a potřeba kapitalistů mít taky něco, co mají jen a jen oni. Zároveň se vznikem masové výroby kulturních statků se narodili i prokletí umělci.

Zrodili se zároveň s reklamou. No, je to podezřelé příbuzenstvo…

A teď to musíme otočit: jaký je tedy ten smysl? Dan Brown nechce napsat nádhernou knihu (haha, samozřejmě, že chce a nejspíš si myslí, že nádherné knihy taky píše, protože to si nejspíš myslí každý, kdo píše), no a chce, aby se co nejlépe prodávala.

Ty pitomé písně mají proto tak pitomá slova, aby se dobře prodávala.

No a nedávno poznamenal smutně jeden nakladatel, že kniha, kterou mu autor přinesl, je bohužel příliš inteligentní. To znamená, že kdyby byla blbější, byla by lepší. A poradil, kde je třeba nacpat happy end, které věty jsou moc komplikované, kde překáží příliš intelektuální odkazy…

Jestliže je jediným smyslem něčeho vydělat na tom peníze, je také třeba dělat to dobře, v tomto případě dělat to přiměřeně blbě. Koneckonců, to se také musí umět.

Poznámky k literatuře české

Internet, toto nové médium, je, jak říkávám, skvělým novým druhem samizdatu, k němuž se může starý, opuštěný literární kojot uchýlit a výt si na něm, jak se líbí jen jemu. A tak si vyji.
Chtěl bych předeslat, že, nejsa teoretikem, nepoužívám správnou terminologii. Věta typu „apriorní negace aktualizujících konotací“ se v tomto textu nevyskytne. Je mi jasné, že si tím škodím, ale jednak to jinak neumím, jednak se nemohu zbavit názoru, že napíšu-li o jedné skupině českých politiků, že jsou to „nenažraní inženýři z malých měst“, je to jaksi přesnější, než „deprivovaní provinciální technokraté“.

Více »