Nu, média se převážně teď věnují konfliktu v Libyi. Pár naivních vět.


Nemám moc informací a sympatie v tomto případě nikam nevedou, protože vlastně nevíme, kdo nám má být sympatický. Kaddáfí je nepříjemný panák, z našeho hlediska exaltovaný a jeho kostýmy jsou hodny tak Idi Amina. K moci přišel před 40 lety převratem.

Takže jeho vláda byla teoreticky nelegitimní. Zásah legitimní je, neboť jej odhlasovala OSN. Co všechno odhlasovala, nebo naopak neodhlasovala, nebudeme si připomínat.

Za povstalce hovoří vesměs Kaddáfího bývalí ministři, kterým už proto asi taky není co věřit.

Navíc všichni známe pojem „takíja“, tu oprávněnou lež, kterou smí muslim používat, když hovoří s nevěřícími psy. Je to pojem tak složitý, že sám mluvčí nikdy neví zcela přesně, kdy už je to takíja a kdy ještě není, řídí se totiž jen svým srdcem, které vede Alláh. To jsem si nevymyslel, to cituji, bohužel v této chvíli nejsem schopen najít zdroj, ale myslím, že je to jedno.

Na počátku celého libyjského maléru jsem si říkal, že nejlépe by tzv. Západ udělal, kdyby jednou vynechal kecy o spravedlnosti a prostě nabídl veselému Kaddáfímu pěkný zaručený švýcarský či jiný azyl, s jednou nebo dvěma miliardami, aby měl na zmrzlinu. Nevím, zda by to roztomilý plukovník přijal, nejspíš by těm zárukám nevěřil a nikdo by se mu nedivil, ale kdyby ano, mohlo se hodně ušetřit. Peněz i životů.
Otázka ovšem je, zda někdo ušetřit chce.

Žijeme v praštěném světě, kde Japonsko postihne šílená tragedie, dočteme se, že se jejím následkem hospodářský růst Japonska na řadu let zastaví na nule, - a to má za následek posílení kurzu japonského jenu a vzestup ceny japonských akcií, ačkoliv by to zdánlivě, podle selské logiky, mělo být naopak. Jiný selský rozum však říká: Japonsko je ukázněný a pracovitý systém s výtečnými základy – budou to všechno budovat znovu a lépe a to bude ještě lepší kšeft, kupme to! Kupme toho co nejvíc!

Ekonomická teologie tohoto vědeckého blázince však praví, že na špičce jehly může tančit vždy jen tolik andělů, kolik jich hodně vydělá. Yossarian a ten Milo, který kupoval vejce za deset a se ziskem je za sedm prodával, o tom jistě vědí svoje.

Stejně jako je pravděpodobné, že kdybychom rozdělili všechny peníze, které už stála svět podpora Palestinců, jednotlivým palestinským rodinám, byl by to nejbohatší národ na světě a patrně by všichni žili v New Yorku, Londýně a Dubaji, (něco jiného jistě je, že jednotlivě by to asi většinou přijali, kolektivně ovšem nikoli, protože jsou v zajetí dynamického stereotypu „vraťte nám naši jedinou vlast“ stejně jako ortodoxní židé jsou v zajetí dynamického stereotypu „tuto zemi nám zaslíbil Hospodin“) je zřejmé, že konflikt v Libyi je míchanými vajíčky nejrůznějších zájmů a kšeftů, hmotných i ideologických, – a nevyloučil bych ani tu jinak směšnou Kaddáfího píseň o Al-Kaídě. A každá strana, levá či pravá, dělá hluk podle toho, komu v té chvíli fandí.

Možná stačí si spočítat, čistě jen jako parciální vzorek, kolik stojí jedna střela s plochou dráhou letu, za kteroužto, vystřelenou, se samozřejmě musí objednat, vyrobit a zaplatit hned jiná…
Jsme u stejného vzorku, jako se slavnou ekonomickou krizí: banky ji zavinily a vyšly z ní mnohem bohatší, obětovavše jednu nebo dvě sestry (pardon, bratry Lehmanny: O)))), aby to tak nevypadalo - a koza aby se v tom vyznala. Ledaže by to bylo tak jednoduché, jako to vidíme my naivkové: dohodou zlodějů.

Jeden z kacířských názorů jest, že všechny Libye světa se mají nechat řešit si věci samy (například Zelený Atapana Mnislav) a je třeba je jen obehnat plotem, aby se jejich diskuse nešířily jinam (to už ZAM nepsal). Jenže dnes už neexistuje žádný takový postavitelný plot.
Ale myslím, že ropu by nám Arabové rádi prodávali i přes plot.