Agonie horší rozpadu
Fischer, jako většina eurobudovatelů, ovšem staví argument na hlavu, nepřipustí, že příčinou jeho “existenciální krize” je samotný projekt eura, že euro (a unijní dotace) přispělo k předlužení a oslabení slabých ekonomik a ze sevření společné měny, tak jako z deflačních škrtů v jihozóně, není zřejmě jiné cesty než rozpad. Ani nové zatím neveřejné přípravy na sumit po řeckých a francouzských volbách, které mají připravit půdu pro fiskální unii, nic nevyřeší, mohou jen celou krizi eura prodlužovat do hořkého konce. Je dojemné, že tzv. elity už připouštějí nejen odchod Řecka, ale i dříve popíraný a nemyslitelný rozpad eurozóny. Kéž by měly jednou pravdu! Nic horšího než řecké volby, které odsouhlasí mučivou a bezvýchodnou situaci kolabující společnosti si nelze ani představit (rozpad hospodářství, rodinných vztahů, masová emigrace, sebevraždy).
Další bilión trilión na záchranu Španělska a Itálie? Teď kdy i německé hospodářství začíná stagnovat? Tak masivní likvidace státních a bankovních dluhů, znamená také masivní zadlužení a nesouhlas severských voličů. Žádný diktát nemilovaného Bruselu takovou pomoc dlouhodobě politicky neudrží. Co hůř, i nemyslitelná finanční injekce takové ráže problém nedostatečné výkonnosti neřeší. Potřebné reformy – pružný trh práce, nízká byrokracie i daně, likvidace kartelů a korupce, to je úkol na generace! Koexistence ctnostného severu s východem a jihem nebude už nikdy lehká. Odkud se berou naivní představy o potřebě německé inflace, jež děsí německý průmysl? Vždyť jde export ze šedesáti procent do světa, tedy mimo eurozónu, jejíž pokles bude muset nahradit, má-li si udržet svou úroveň.
Nebojme se proto bolestivého rozpadu eurozóny, jako by šlo o konec světa, není-li jiné cesty, agónie by byla horší. Čím dřív, tím líp. A proč nás straší a peskují za tu bryndu, kterou nám navařili, když si mysleli, že určují ekonomické zákony? Proč by evropské státy nemohli ve skromnější formě a bez megalomanských projektů spolupracovat? Přežili jsme svět sovětů, přežijeme eurozónu. Byli jsme před Unií, budeme i po ní.

Rasisté vyhrožují Bangovi. Za nestydatost se nestydí, politici mlčí. Zapomněli jsme na Vítkov?
Kresba: Je tu další změna: K EET si musíte pořídit ještě Babišův slovník
Národní zájmy? Nikdo pořádně neví, co to je. Hlavně aby se daly usilovně bránit
Diktátor Castro byl prý pašák. Západní demokraté nedomysleli, jak to bude znít Čechům
Politici zblblí Fidelem. Juncker by mohl z fleku nosit tričko s vrahem Che Guevarou
Maximus napsal(a):
Finanční krizi lze vyřešit lehce!
Údajně jsme měli všichni deregulací finančních služeb zbohatnout, proč jsme tedy většinou museli žít z úvěrů, abychom vyšli? Když jsme se nyní dostali do katastrofy a všichni souhlasí, že jsme se octli v nejhorší depresi od Velké hospodářské krize z třicátých let, proč tedy politikové nepoužívají nástroje, které vedly k odstranění tehdejší krize?
Proč politikové trvají na dalších škrtech, když je zjevné, že nepřinášejí žádané oživení? A proč pořád zacházíme s bankéři, ratingovými agenturami a s makléři s úctou a tvrdí se nám, že nesmíme "postrašit burzy", když to byli právě oni, kteří nás dostali do této šlamastiky?
Vysvětluje to nová kniha ekonoma, držitele Nobelovy ceny Paula Krugmana End this Depression Now!, píše v týdeníku Observer Decca Aitkenheadová.
Podle Krugmana považují dnešní politikové ekonomii za moralitu, v níž je zadluženost hříchem a my všichni jsme zhřešili, takže musíme za to nyní pykat tím, že si utáhneme opasky. Politikové nám tvrdí, že bude trvat dlouho, než bude krize odstraněna, a že to nutně bude bolestivé. To vůbec není pravda, tvrdí Krugman. Škrty jsou lidem nesmyslně vnucený kolektivní trest, který je naprosto zbytečný a nepřinese řešení. Víme, co funguje - ale v důsledku složitých politických a hospodářských důvodů, které Krugman ve své knize analyzuje, jsme se rozhodli to zapomenout. "Ukončit tuto hospodářskou krizi," píše Krugman, " by mělo být neuvěřitelně lehké. Tak proč to neděláme?"
Krugman situaci vysvětluje za pomoci tohoto příkladu: Představte si, že existují jesle pro děti, které jsou družstvem a při hlídání dětí se tam střídají rodiče. Rodičům se vydávají kupóny na hodiny hlídání. Jestliže se všichni rodiče najednou rozhodnou si kupóny uložit a nepoužít je, jesle se rozloží a nebudou fungovat. "Moje utrácení je vaším příjmem, a vaše utrácení je mým příjmem. Jestliže se oba rozhodneme omezit v tutéž dobu své utrácení, tím automaticky omezujeme i své příjmy, takže tím víc neušetříme."
Mohli bychom vydat další kupóny a doporučovat rodičům, aby je utratili - to by byl ekvivalent dnešního 'kvantitativního uvolňování', tištění peněz. Ale jestliže se všichni rozhodnout neutrácet a kupóny si uloží pod matraci, jesle pořád ještě nebudou fungovat. Tomu se říká past likvidity a v té právě jsme."
Zadluženost sama o sobě není nic strašného, říká Krugman. "Dluh je pro jednu osobu pasivem, ale pro druhou aktivem. Takže dluh nás nevede k chudobě. Velkým nebezpečím ohledně zadluženosti je to, k čemu dojde, když se najednou velké množství lidí rozhodne všechny dluhy splatit. Vysoká míra zadluženosti ovšem může vyvolat krizi - a pak vznikne sebeničivá spirála dluhové deflace. Jestliže se všichni začneme snažit splácet své dluhy v tutéž dobu, skončíme s nižšími příjmy, takže poměr naší zadluženosti k našim příjmům se zvýší."
Krugman dále vysvětluje: "To, co platí pro jednotlivce, neplatí pro společnost jako celek." Individuální racionální chování se sčítáním proměňuje v kolektivní katastrofální důsledek. Když se každý jednotlivec snaží zlepšit svou situaci a splatit své dluhy, kolektivně to znamená, že všichni zchudnou. A to je příběh naší doby."
V této etapě musí někdo začít utrácet - a podle Krugmana to musejí být vlády. Jenže nám se neustále opakuje, že musíme splácet dluhy, protože úroky jsou příliš vysoké a trhy s obligacemi nás zničí, když to dělat nebudeme?
Pokr.