…a probouzí ze zlého snu politického sebeklamu. Z naivní čtyřicetileté víry, že kontinentálci jsou rozumní pragmatici a realisté, jak napsal jeden komentátor. Byla to strana konzervativců, která od šedesátých let usilovala o vstup do Evropského hospodářského společenství, aby se jí to v roce 1973 po odchodu generála de Gaulla, jenž přihlášku „anglických hokynářů“ dvakrát vetoval, podařilo. Angličané pevně věřili, že vstupují do prostoru stále svobodnějšího obchodu, úspěšné bezcelní zóny a spolupráce suverénních národů. Proto se také angličtí socialisté až do Maastrichtské smlouvy (1992), která dala vzniknout EU, proti tomuto „kapitalistickému spolku“ ostře vyhraňovali. Předpokládali totiž, že bude bránit budování (tehdy ještě) korporativního anglického socialismu.

Ne že by toryové nevěděli, že smlouva zahrnuje slavnou klauzuli o „stále těsnější Unii,“ ale vykládali si ji po anglicku stejně jako opozice. Věřili, že nemůže jít o nic víc než jen o nezbytnou idealisticko propagandistickou polevu na obtížném úsilí zlikvidovat tarify, cla a nejrůznější vnitrostátní byrokratické, kartelové či odborářské překážky v liberalizaci společného trhu. Tehdejší poměrně skromný bruselský sekretariát považovali také jen za posilu velmi úspěšného podniku.

V prosince se anglický premiér už podruhé v životě vydal do Bruselu, aby se pokusil zarazit navýšení společného rozpočtu Unie na léta 2013-20 (parlamentní rezoluci, že má v době recese a fiskálních škrtů dokonce vyjednat snížení rozpočtu Unie, nebere nikdo vážně), a pokud se mu ani taková prkotina nepodaří, chce použít veta. Nakonec měl štěstí, unionisté se nedohodli. Tak jako loňské veto proti fiskálnímu paktu jde jen o symboliku: vždyť první krok k fiskální unii zrealizovali kontinentální politici bez Anglie. Teď by ovšem taková další symbolika znamenala definitivní rozchod.

Co se stalo? Krize v eurozóně probudila anglickou skepsi vůči projektu Unie. Ta narůstá sice už od Maastrichtu, navzdory ujišťování politiků, že oni nic nebudují, jen brání anglické zájmy uvnitř Společenství. Jenomže lidový odpor stoupá a není to jen vlivný pravicový bulvár (The Sun, The Daily Mail), ostré polemiky se objevují stále častěji i v liberálním tisku (The Guardian, The Independent). Více než polovina Angličanů dnes považuje anglickou diplomacii v Unii za naprosté fiasko. Neprosadila liberalizaci společného trhu (natož liberalizaci trhu Unie s trhem globálním) ani vstup Turecka a nemá nejmenší šanci na likvidaci nesmyslné dotační (zvláště zemědělské) politiky. Záchranu eura považuje většina anglických ekonomů za tragický omyl, který jednou skončí nedobře, protože ekonomické a politické náklady na jeho udržení budou ohromné (severní státy Unie náklady na deflaci/devalvaci budou muset dotovat, a přesto budou za chudobu jihu zodpovědné). Fiskální unie navíc ohrožuje londýnskou City, bankovní sektor. Angličanům se přestal v recesi líbit i volný pohyb osob, přestože na cca 3 milionech přistěhovalců ze střední Evropy slušně vydělali. (Většina domácností má dnes au pair či levnou polskou nebo slovenskou kuchařku/uklízečku). A tak chce většina Britů raději vystoupit a vyjednat si asociační smlouvu jako Švýcarsko. Zhruba třetina eurooptimistů v průzkumech stále ztrácí a téměř všichni dotázaní žádají dlouho slibované a dvakrát zrušené (za Blaira a Camerona) jednoznačné referendum ano/ne. Zatím marně.

Osmdesát procent socialistických poslanců a všichni liberální stojí (stále rozpačitěji) za Unií, devadesát procent konzervativních politiků i členů strany má vůči ní kritický až ryze negativní postoj. Politici levice (na rozdíl od svého rozpolceného voličstva) v Unii stále ještě vidí socialistický projekt, pravice ji dnes už považuje za katastrofu. A na obě tradiční státostrany tlačí Ukip, partaj za nezávislost, která v průzkumech předstihla i koaliční liberály a pravděpodobně vyhraje tentokrát protestní volby do Evropského parlamentu. Vypadá to, že požadavek referenda nepůjde snadno obejít.

Kontinentální Evropané nad Angličany často bohorovně krčí rameny: Ostrované! V 17. století (za třicetileté války) se k Evropě obrátili zády; Cromwellova republika si postavila největší flotilu na světě a začala budovat zámořské impérium. A když se rozpadlo a Angličané zchudli, chtěli do bohatého spolku. Teď, když se mají solidárně dělit o naše problémy, chce perfidní Albion vypadnout!

A co na to anglická historie? Francie se zhroutila u Sedanu (1871), vykrvácela (1916) a vzdala se (1940). Mladé Německo zatoužilo po evropské nadvládě a dvakrát na to tragicky doplatilo. Hekatomby mrtvých. My jsme půl tisíciletí rozvíjeli parlamentní republiku s podnikatelskou a občanskou svobodou pod zákonem, zatím co vy jste svou aristokratickou Svatou říši římskou, tak jako dnes na základě mezistátních dohod upevňovali a dopracovali to až k robotě, hospodářské stagnaci, a po tragické francouzské revoluci rovnostářství chtěli vaši imperiální vítězové nad Napoleonem zablokovat dějiny na věčné časy a nakonec způsobili světovou válku.

U nás máme fungující stát zodpovědný svým občanům a odvolatelné vlády. Anglický republikán nemůže souhlasit s nevolenou a za své činy (ani účetnicky) nezodpovědnou neodvolatelnou vládu nomenklatury, ať už tomu říkáte v Bruselu, jak chcete. Tohle není žádný demokratický deficit, ta vaše byrokratická nadvláda podporovaná pseudoparlamentem a ideologickým evropským soudem. Politiku nelze uzákonit a tak nakonec rozhoduje Německo s Francií – a vždycky proti nám. Tragédii společné měny nesourodých národních ekonomik (cyklů) nezachrání žádný diktát fiskální nadvlády. Povede jen k rozbrojům. Rozumíme vašemu historickému neštěstí, většina jižních a východních států unie si není schopna sama dobře vládnout, ale nadnárodním poručnictvím a korupčními dotacemi si budujete jen nové neřešitelné problémy; měli jste si vystačit se spoluprací svobodných států svobodného trhu. Takhle kdysi kontinent, nikoli ideologická Evropa, bohatl. Vaše ideologické lidskoprávní regulace hospodářství a integrační náklady povedou k hospodářskému úpadku.

A zchudlou rozvrácenou Unii stále ještě svobodné evropské národy nakonec odmítnou. Tak jako my. Vzpamatujte se, dokud je čas, přestaňte věřit, že je něco v politice navždy!

Zkrácená verze vyšla v časopise Týždeň