“Neříkala sem to?“ prohlásila radostně moje kadeřnice, majitelka salónu a klausovka, “vyhraje Zeman. Už je to jasný.”
“Vy byste volila levičáka?” namítl jsem.
“Vy, politologisti taky houbelec něčemu rozumíte,” namítla teď ona. “Dyk vlád s Klausem a nekrad. Slušnej, rovnej chlap. Na zkorumpovanou politiku svý partaje se raděj vybod a sám znechuceně odešel a moh´se držet lizu. Nic si nenakrad. A pan prezident ho doporučil!”

Ano, ano takhle se nám to teď v prvních přímých prezidentských volbách v Česku zamotalo. Miloš Zeman, kandidát levice, jak hrdě o sobě prohlašuje, nám říká: máte volbu, zeman nebo kníže, plebejec nebo aristokrat, obhájce chudých nebo představitel bohatých, levice nebo pravice. Politicky jednoduché, levice už dlouho v průzkumech voličských nálad vede a mnozí na to na rozdíl od mé kadeřnice nepochybně naletí. Obě vládní strany svého ministra a místopředsedu Karla Schwarzenberga pochopitelně oficiálně podporují a sociální demokraté i komunisté jsou zcela logicky pro Zemana, tedy alespoň vedení jejich stran. Snad ani nemohli jinak. Vždyť v přímé lidové volbě musí kandidát získat polovinu celého politického spektra od extrému až do nešťastného středu plus alespoň jeden hlas a proto je výhodné voličstvo ideologicky rozdělit. Jde to sice jen částečně, protože kandidát, když už ne osobnost, je alespoň osoba a ta působí sympaticky nebo antipaticky bez ohledu na to, koho ideologicky zastupuje a volič, byť se říká, že v druhém kole vybere vždy toho, kdo mu vadí osobně méně, i v neprezidentském systému, kde o velkou moc nejde, na schéma levice/pravice přece jen většinou slyší.

Schwarzenbergovi samozřejmě prominentní účast v nepopulární vládě, která zbytečně zdražila léky, potraviny i kulturu a pravděpodobně zavinila recesi, velmi škodí a proto zdůrazňuje nepolitický aspekt volby, symbolickou a reprezentativní podstatu prezidentské reprezentace, hlásá prezidenta sjednotitele, k čemuž se i Zeman chtě nechtě musí přihlásit. Ten ovšem ví, jak jsou lidé politikou nesmírně otráveni a také proto protivníkovi jeho současné politické angažmá a především Miroslava Kalouska nenáviděného ministra financí stále připomíná, doufaje, že to jeho vlastní je dávno zapomenuto. Je pravděpodobné, že razantní snížení životní úrovně důchodcům, postiženým lidem a rodinám s dětmi Zemanovi nakonec dopomůže k vítězství. Stačí se podívat na sociální mapu republiky, kde má převahu – chudší regiony, venkov, menší města.

Jenže ouha! Tuhle krásnou levo/pravou logiku ovšem popírají jeho vlastní činy. Už ve svém politickém bestselleru zničil reputaci mnoha vedoucích představitelů sociální demokracie a jeho strana “zemanovců” přestože socialistům v minulých volbách odtáhla jen 4, 3 % voličů, ČSSD fatálně poškodila, ne-li přímo znemožnila vyhrát. Není zapotřebí velké obrazotvornosti, abychom si představili, jak prezident Zeman socdemokratům zatopí a jeho prezidentská aura bude zemanovcům příště bohatě stačit na překonání pětiprocentní volební hranice, když on sám získal čtyřnásobek. Mstivý Zeman na hradě je pro jeho bývalé spolustraníky hotová katastrofa, už jen proto, že se tím řadí k diskreditující české národně socialistické tradici, do které po prezidentech Benešovi a Klausovi, zapadá i Zeman, na Slovensku Fico, a tak by levice měla z pudu sebezáchovy raději volit knížete a pravice naopak plebejce, aby vyhrála příští volby. Obě však mají smůlu. Vládní strany podpořit opozičního kandidáta nemohou a levice zase nemůže podporovat současného místopředsedu nenáviděné vlády, kterou by ráda zanedlouho v parlamentu přehlasovala. Záleží teď na tom, kolik lidí zvláště na Moravě, která volí doleva, se nechá na tohle schéma nachytat.

Lidové volby ale vyjevily daleko hlubší historický rozkol české společnosti. Zpočátku byli kandidáti (oba nadáni neobvyklým smyslem pro humor) nad věcí a zdůrazňovali, jak budou vůči sobě noblesní. Čtrnáct dní je však v politice dlouhá doba a každodenní klání v rozhlase i televizi vyžaduje nový a čím blíž k finiši i tvrdší útok. Plebejec hranou noblesu brzy vzdal, kníže se drží, je mu přece jen vlastní. Útoky a insinuace na Schwarzenberga mají symbolický význam a jen jeden cíl: rozjitřit starou hlubokou a nezahojenou ránu pobělohorského národovectví. Emigrant Schwarzenberg (bylo mu deset, když z rodiči odjel) byl ale vychován v Rakousku (vyjadřuje se jako sudeťák – nikoli, mluví zastaralou leč perfektní češtinou, přestože trochu šumluje) a není tudíž podle této insinuace náš. Ti správní, jak naznačoval už Klaus, ti neutekli. Kníže považuje mrtvé dekrety za zločinné, a odvážil se prohlásit, že by z dnešního pohledu patřil Beneš před haagský tribunál. Není pochyb, že se přízemní český nacionalismus za vinu svých předků, byť v kontextu desetinásobných hitlerovských zvěrstev, stydět nehodlá. Ostatně, neplatí to snad o všech národech? O Turcích, Srbech, Chorvatech i Kosovanech, abychom jmenovali jen ty o něco bližší. “Byl snad Churchill obviňován z válečných zločinů za bombardování bezbranných německých měst?” kontroval rafinovaně Zeman.

Nebyli v rodinném okolí německy mluvících Schwarzenbergů nakonec nějací nacisté (možná byli, ale kníže pochází z rodiny zemských vlastenců) a Benešův zvláštní akt lex Schwarzenberg, kterým byla vyvlastněna antinacistická rodina z Hluboké na základě kolektivní jazykové příslušnosti k Němcům, byl vpodstatě nelegální. Tady však o fakta přece nejde. Katolická aristokracie je pravým českým plebejcům cizí. Její noblesa uráží, zemitý Zeman odpovídá národnímu typu.

Všechna větší města (s výjimkou průmyslové ostravské konglomerace) volila převážně Schwarzenberga – jistě, je to ta bohatší část společnosti, a lze se i oprávněně domnívat, že ti, kteří posílají své děti do osmiletých gymnázií, jsou z vulgárních politiků znechuceni a uvítali by noblesu na Pražském hradě. Ostatně máme i podvědomou monarchickou tradici už od Masaryka.
Teď už mají, to co chtěli. V přímé volbě prezidenta, v lidovém plebiscitu, zpravidla vítězí nižší společenský jmenovatel. V takové volbě by nevyhrál ani Masaryk ani Havel. A sázkaři, ti už mají jasno – bude to Zeman.

Týždeň