Nezdá se vám někdy, že se svět zbláznil? Kdykoli kliknu na nějakou internetovou stránku novin nestačím se divit. Celý ten politický rambajs v Americe i v Evropě má většinou společného jmenovatele. Nějakou zásadu, princip, dogma v záležitostech, které vyžadují míru. Ne, nejsem relativista, dobře vím, že existují neměnné zásady matematiky, logiky a zdravého rozumu, že ve věcech společenských, politických a ekonomických musí být všechno regulováno starobylou ctností, na níž náš slovanský jazyk (izolovaný od starého Říma) nemá přesný výraz – prudentia, čili opatrnost, prozíravost obezřetnost, rozvaha, úměrnost a někdy i šetrnost, protože každá reforma, každý mocenský zásah, do jemného přediva společenských vztahů a institucí hrozí (při omezenosti lidského rozumu) nebezpečnými důsledky.

V Americe už delší dobu zuří boj mezi prvním sociálně demokratickým prezidentem Obamou a kongresem, protože se vláda a zákonodárci neshodli na škrtech astronomického státního rozpočtu, přesáhl už 100 % HDP a nadále roste. A protože Obama ušil na republikány v roce 2011 past, v podobě zákona tzv. sequestru, krásné slovo konfiskace, když jde o státní výdaje, kterým se při nedohodě o daních a rozpočtových škrtech má automaticky celoplošně snižovat státní schodek, rozpoutali teď překvapení demokraté zuřivou kampaň, předpokládali, že taková hrozba donutí konzervativce souhlasit s dalším zvýšením daní. Jaká že to strašlivá tragédie postihne americký lid? Ve skutečnosti jde o 2, 5 % ze 3. 533 biliónů dolarů federálního rozpočtu na rok 2013. A tak bude méně vakcíny na spalničky, méně kontrolorů na jatkách i ochranky na letištích (delší fronty a nižší bezpečnost), méně hasičů, méně léků pro důchodce a prokuratura bude nucena uzavřít více případů kriminality atd. a tak podobně. Neuvěřitelné! Dvě a půl centu z každého vybraného dolaru velmi bohaté společnosti a to ještě částečně virtuálního, neboť jde o škrty z navýšeného rozpočtu státu, který má nejlépe placené státní zaměstnance na světě (samozřejmě s výjimkou Bruselské nomenklatury).

Jak uštěpačně napsal Jonah Goldberg (National Review), když má z miliardy úřad na údržbu mostů a dálnic ušetřit dolar, bude chybět zásadní šroubek v nosníku právě, když bude po mostě pochodovat paráda na Den díkůvzdání. A to přitom na silvestra republikáni odsouhlasili vyšší daně (nad 400 000 ročního příjmu) i zvýšení v Americe tak nenáviděné dědické daně (na 40 %) a z kapitálového zisku (20 %). Ani to však letošní deficit nesníží a zdaněná ekonomika zpomalí.

A proč to všechno, proč ta hysterie? Protože i ve svobodomyslné Americe začínají lidé věřit, že zdanění bohatších a státní výdaje vedou k blahobytu, ten “největší sebeklam lidstva,“ jak pravil Winston Churchill.

A u nás v Evropě? Absurdita přesně opačná. Nadřazená ctnost vyrovnaných financí, ať to stojí, co stojí. Jakou smršť ekonomického vysvětlování jsme zažili, proč tahle zásada vždy neplatí, když se Václav Klaus pokoušel vyrovnaný rozpočet uzákonit. A dnes ji s fiskálním paktem Unie podepisuje na věčné časy prezident Zeman. A ta, místo aby tlačila na škrty zadlužených států opatrně, jen tam kde jsou úspory zbytnělé správy i nafouklého sociálního státu nutné a připustila, o hrůzo! snížení daní, aby hospodářství v deflaci nekolabovalo, způsobila naprostou katastrofu. A uvolnit monetární politiku severu (stát totiž investovat neumí) a zvýšit poptávku nechce. Případ Kypru je typický. S likvidací bankovního nesolventního sektoru došlo k likvidaci celého hospodářství i firem a bank solventních, kterým byl sekvestrován (tady je to slovo na místě) podnikatelský kapitál. Průmysl i společnost se hroutí a nezaměstnanost jihu dosahuje 26 % (mladých lidí nadpoloviční). Přesně totéž zažila i výkonnější společnost baltských států (vázaných na euro), má sice vyrovnaný a nízký rozpočet, ale ztratila 20 % nejschopnějších mladých lidí, kteří z chudoby emigrovali a nemá už žádnou budoucnost. Dogma vyrovnaného rozpočtu je společenská katastrofa, přestože je zásada správná, ale ne vždy, ne hned a ne za takovou cenu.

Přestávají lidé myslet? Ve skutečnosti jde nepochybně o německý populismus, národní (naše peníze) a předvolební (pryč s flákači a korupci Řeků a jim podobných), ale projevuje se i ideologie zachránit euro, ať to stojí, co stojí. V zoufalé společnosti ovšem jistý způsob, jak společnou měnu bez společné solidarity zlikvidovat. Němci říkají: likvidujeme minulost, (staré dluhy) budoucnost bude už jiná fiskálně zodpovědná. Svatá naivito – na budoucnost se zadělává teď a tady.

Kam se poděl rozum? Už před sto lety si G. K. Chesterton povšiml, že moderní svět ztrácí svůj pevný dynamický řád. Ne snad proto, „že by byl tak zlý, ale v mnoha záležitostech naopak proto, že chce být příliš dobrý, chce dobro přímo uzákonit. Rozpadne-li se náboženský systém, nejsou z klece vypuštěny jen neřesti, ale uvolní se i ctnosti a ty poletují ještě nevázaněji a škodí ještě víc. Svět je plný starých křesťanských ctností, které zešílely, protože byly od sebe navzájem odloučeny a teď jako osamocené molekuly těkají v prázdnu. „Špatně pochopená pokora myšlení vede k relativismu, špatně pochopená mírumilovnost k pacifismu, špatně pochopená svoboda k anarchii, špatně pochopená důstojnost k bezuzdnému voluntarismu a špatně pochopená ctnost snášenlivosti k toleranci deviace a vulgarity. A jak teprve k sobě patří práva a povinnosti! Dokud církev absorbovala lidskou potřebu víry, mohl se svět věnovat rozumu. Jakmile se však mystická ctnost lásky k bližnímu osvobodila a začala popírat nejzřejmější fakt lidské existence, totiž že existuje hřích, čili náklonnost ke zlému, to jediné v náboženství, co netřeba dokazovat, bylo s rozumným myšlením utrum.

Židovsko - křesťanská civilizace je dynamická a novátorská, usiluje o zlepšení materiální i společenské úrovně (vztahů), ale zapomněla na dvě zásady zdravého rozumu. Nejdříve pěstovat individuální ctnosti a zdokonalovat instituce a veřejnou správu jen v souladu s lidskou přirozeností. Může být revoluční, když jde o očividné zlo (nevolnictví, mučení, dětská práce, extrémní chudoba) nebo hloupé předsudky (míšení ras, volební a dědické právo žen).V reformách státu a společnosti má však zároveň platit prudentia a obava z nepředvídaných důsledků.

Chesterton měl pravdu, dnešní svět chce být příliš dobrý, dnešní problém jsou pachatelé dobra.

Týždeň 8. 4. 13