Veselé vánoce jsou také svátkem knihy a je to dobře. Máme-li svým nejmilejším udělat opravdu velikou radost, musíme koupit velkou knihu, kterou otevřít večer je nebezpečné a znamená zůstat polapen do ranního rozbřesku, takovou, která vyvolá náhlou euforii a otřes a možná i radost na celý život, protože čtenář uvidí, co nikdy neviděl a pocítí, co nikdy necítil. Vstoupí do osudu cizího života a shlédne na svět jinýma očima.

Koupit dobrou knihu není ovšem nijak snadné. Znamená vyhnout se obloukem hromadám módních bestsellerů u vchodu i u kasy, těm včerejším novinkám, které nám tak vtíravě nabízejí knihkupci. Musíme se ptát, na knihy, které jako ponorný proud se zásluhou nadšenců neodbytně i po letech stále vracejí na trh. Zázračné knihy existují, ale jako všechny zázraky jsou vzácné a skryté.
Ustrašení lidé dnes obracejí korunu a šetří, jako vždy, na nepravém místě.

„Kniha je nejlepší přítel člověka,“ hlásala reklama mého dětství, ačkoli byla za plánované reglementace socialismu o knihy nouze „může vám mnoho dát, a nic za to nežádá.“ Pěkně nechce, řekl jsem si, když jsem s obtížemi tu radostnou psí zprávu přeslabikoval, měl jsem teprve za sebou o málo víc než: „Máma má Emu. Ema má mámu.“ Spolužák Bulena tvrdil, že Emu je pštros a to je africká krůta a proto má máma maso. Souška učitelka, zvaná úča, nám ale vysvětlila, že jde o dívčí jméno. Určitě africké. Žádnou Emu nikdo nikde neviděl. Agáta tvrdila, že se tak jmenovala její prababička, ale nikdo jí nevěřil. Ema byla jen slabikářová. Bulenu slova fascinovala. Kráva měla blízko k trávě, a proč máme dopravu a nikoli dolevu, dodnes nevím, ani proč ho tak rozesmálo slovo – sedátko.

Propagaci/propagandu, že je něco snadné, však berme s rezervou. Kniha po nás, hlavně po rodičích a po učitelích žádá někdy opravdu hodně. Děti už zasedly do lavic první třídy a je teď jen na vychovatelích, aby je neodradili, aby jim ukázali, když tak zázračně zvládli řeč, ještě zázrak čtení, aby v nich než bude pozdě, vyvolali úžas nad tím, co je a co by být mohlo. Dříve než si dokážeme představit věci fantastické, nám velcí básníci (i ti v próze) předvádějí, jak fantastické a zázračné jsou věci naprosto běžné a zdánlivě obyčejné, tak jako se diví a děsí malé dítě, když za matkou zapadnou dveře. Co nám zůstane v hlavě ze školy, až zapomeneme všechno, co jsme se naučili? Jistě, fakta jsou nezbytná, ve vzduchoprázdnu se učit nedá! Ale nepřetěžovat a hlavně, milí učitelé, popisujte svět ve stavu povznesené nálady, která je podstatou dětských knížek. Ukažte dětem co ten židovský zázrak alef, bet, gimel vlastně s námi dělá, jak se v nekonečné mozkovně člověka abstraktní písmena řadí v samostatné zvuky, potom ve slabiky a jednotlivá slova, a v celé řetězce slov, obrazů a představ. Jaké máme ohromné štěstí na rozdíl od chudáků Číňanů, ale i Angličanů, kteří si foneticky po hláskách nic nepřečtou a musí se mořit s obrázkovým písmem, zatímco cizinec si jejich ortografii hravě přečte po svém, třeba po česku: S h a – k e – s p e – á – r e.

A nevadí ani, když vyluštíme slovo neznámé, čteme přece s důvěrou, i když si nic nepředstavíme. Dodnes mám v hlavě hejna neviditelných ptáků a netuším, jak vypadá takový strnad, čermák nebo drozd. Děti je zapotřebí uvést do neznámého světa. Slavný anglický spisovatel C. S. Lewis (Letopisy z Nárnie) si všiml, že se bázlivé děti nikdy nenaučí pořádně číst, bojí se té tajuplné zahrady poezie, jako by už tušili, že je ohrožuje. A mají pravdu, umění je podvratné. S povrchními jistotami naší existence dovede pořádně zamávat. A proto si už v první, druhé třídě některé děti z mentálně chudých rodin zablokují hlavu a málokomu se podaří, aby jim předsudek proti čtení z hlavy vyhnal. Jak vidno, není to jen problém abstraktního studeného jazyka matematiky, kterou tak zbytečně a záhy zatěžujeme děti. Učitel kouzelník proto musí zbabělce na dobrodružnou pouť nalákat, musí jim ukázat, že slova mohou jiskřit, že jsou nabitá city, že si se slovy lze hrát (nejen scrabbles), že slovní spojení mohou být zábavná i rýmovná. Jak se neusmát nad tou českou modrookou holkou, která je v nebezpečí, že ji otáčivá voda podemele oči.

Co všechno přináší literatura! Vzpomínám na úžas nad existencí, která se vyjevila i v některých nevalných knížkách mého dětství, na tu prvotní a dnes už v každodenním rumlu zasutou vzpomínku na výbuch velkého třesku, kdy se najednou všechno pod sluncem zdálo být skutečně nové a svěží jako v sedmý den stvoření. Nemohl jsem paní knihovnici nijak vysvětlit, proč jsem tak žasl, že les v knížce byl zelenější, voda mokřejší a nebe modřejší. Nevěděl jsem, že se Aristoteles mýlil a umění život nenapodobuje. Život napodobit nelze. Umění polidšťuje, jen příroda nás nelítostně upozorňuje, že jsme cizinci na této zemi.

Dobrá kniha je ovšem také napínavý dramatický příběh duše, která nás vtahuje do sebe, abychom viděli jejíma očima a sdíleli její život. Vášniví čtenáři prožijí tisíc a jedno dobrodružství a vtělí se do mnoha osudů. Velká literatura nemusí být tragická, je vzácnější a daleko cennější, když vyjádří drobnou radost, prchavou krásu a dobré srdce, protože jsou tyhle věci věčné a katastrofy snad přece jen pomíjivé. A pokud jde o děti a jejich estetické vnímání, nebojme se ani knížek sentimentálních. Ty ohrožují jen dospělé.

Smyslem literatury není klasifikace, pitvání stylu, rozbor příběhu, fakta o autorovi – to přenechte literárním hnidopichům, smyslem je radost nad majestátní možností jazyka, čili poezie. A proto učte děti nazpaměť, co se do nich jen vejde, jako by to byly modlitby. Bude se jim to často hodit, i když se snad už nikdy nestanou vězni totalitních režimů, kteří se navzájem obdarovávali školními básničkami.

Bydlel jsem jako školák ve městě a přímo naproti základní škole, a když bylo pozdě, jak tomu bývá u dětí, co to mají hned vedle, běžel jsem do školy v bačkorách, a přece dodnes vidím tu milou „cestičku k domovu, co známě se vine“ a na ní to malé dítě s taškou na zádech za každého krásného i strašidelného počasí našich čtyř ročních období. A v neproniknutelném lesním porostu dodnes tuším „křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les“ a na vodě odraz „měsíce na nebi širokém, co dívá se do příbytku lidí.“

Nechte si pro sebe, že smyslem čtení je samozřejmě hezky mluvit, precizně a kriticky číst, srozumitelně a smysluplně psát. O didaktice se před dětmi nemluví. Ukažte jim za to názorně, orbis pictus, co psané slovo znamená, jak se dělíme o zkušenosti ostatních a lépe vidoucích. Bez čtení bychom nebyli bohatou civilizací, to kniha dala techniky a vědce dohromady. Chudá je mluva nečtoucích, propadají se do pravěku, jenže v dnešním tak složitém světě, kdy už nelovíme mamuty, je čeká strašlivý osud bezdomovců. Tohle věděla má teta, a dětem, které do školy nepřinesly svou zamilovanou knížku, koupila ze svého.

Čtením se stáváme dobrodružnými světoobčany a bez rizika, že bychom nezůstali sami sebou, klidně sdílíme zkušenosti nejrůznějších lidí, nejrůznějších dob a nejrůznějších srdečních situací. Flaubert na otázku, po nešťastné paní Bovaryové, odpověděl: „Paní Bovaryová, jsem já.“ Nehaňte proto romantické románky za romantickou lásku. Ta je bohužel přítomna v naší civilizaci, tak jako tak. Většinou jde jen o příjemný útěk z každodennosti, nikoli o pokušení.

Vynikající příklad propagace čtení bez velké propagandy z Anglie. Vydali tam desetilibrovou bankovku s Jane Austenovu a nápisem „není větší radosti nad čtení.“ Anglická národní banka skutečně pochopila podstatu fenomenální autorky, která už po dvě století tak fascinuje, protože nekompromisně a s humorem popsala tu zvláštní souhru i nesouhru mezi penězi a láskou. Angličané se o svou budoucnost bát nemusí.

Není to tak dávno, co mohli učitelé ještě apelovat na národní literaturu, protože kultura je jako náboženství. Vytváří sounáležitost a soudržnost generací a hlásí, že navzdory všem zločinům lidstva, máme na co být hrdi.

Dnes je to těžší. Ti, kteří se nenaučí meditovat v klidu a soustředění nad knižním textem, nezachrání roztěkaná a roztroušená skleróza internetu. Nemylme se, nejen osud Izraelitů závisel na existenci knihy.

Post scriptum:

Nechte si poradit. Léta jsem v rozhlase doporučoval dobrou beletrii, o které soudím, že má být čtivá, napínavá a dotknout se tajemství lidské existence. A ovšemže i mistrně přeložená. Zde malý výběr:

Amos Oz: Černá skříňka, v níž „hrdina“ luští po letech své rozpadlé manželství i za pomocí svého ďábelského právníka. Kniha osudová.

David Grossman: Žena prchá před zprávou Monumentální epos o lidské lásce ve vyhrocené napjaté a neřešitelné situaci izraelské permanentní mobilizace.

Magda Szabo: Dveře Intimní dramatický příběh autorky a její hospodyně. O přátelství, tajemství a lásce, které nemůžeme vnutit svou vůli.

Sándor Márai: Judita Hluboké komorní drama o lásce, vášni a nepřekročitelných hranicích mezi lidmi. Nemáme hledat štěstí v manželství?

Jakub Deml: Pozdrav z Tasova A znovu to nejlepší z tvorby velikána české literatury a pěkně v jednom svazku. Můj Očistec, Miriam, Mohyla, Zapomenuteé světlo, Rodný kraj.

Etty Hillesum: Přervaný život Dramatický literární deník holandské židovky, za okupace. Vášnivý hymnus života a víry.

Philip Roth: Jako každý člověk Bilancování obyčejného života. Proč tak podléháme hloupým svodům, o nichž sami dobře víme, že vedou do nicoty?

Francis S. Fitzgerald: Něžná je noc Romance sebezničující touhy dobrého člověka bavit a probouzet lásku, autor svým mistrovstvím trumfl i Velkého Gatsbyho slavnou satiru na boháče.

Michail Bulgakov: Mistr a Markétka Velká satira na komunistickou nomenklaturu, mnohem hrozivější než Orwellova pohádka Farma zvířat.

Varlam Šalamov: Kolymské povídky Mistrnou zkratkou předčil i Solženicyna. Úděsné povídky ze sibiřských lágrů vypovídají o mezní hranici lidského utrpení.

Jonas Jonasson: Stoletý stařík Absurdní komedie, v níž je hrdina zapleten do osudu 20. století, kde se miliony vraždí pro dnes už nepochopitelné ideologie.

Úžas, radost a paradoxy G. K. Chestertona Rozsáhlý výbor z díla velkého znalce lidí a světa, objevitele paradoxu života a moudrého, nepřekonatelného humoristy.

Bilio, Kontexty listopad 2013