Tahle otázka musí hloubavého čtenáře pořádně trápit. Je to už dvacet čtyři let od převratu a nic. Knih mnoho, spisovatelů málo. A nemálo i literárních cen. Zkoušel jsem číst leccos z produkce té plejády mladých ověnčených pisatelů, ale s hrůzou zjišťuji, že se to krom písmen literatuře moc nepodobá. Amorfní, rozplizlé texty, výkřiky, výlevy a emocionální hnutí postav naskládaných bez ladu a skladu, jako by publikum a řemeslo už nebylo. Umění je od slova umět a úvodu, stati i závěru se beztrestně (s výjimkou génia) nikdo nevyhne. A kdo píše, by měl publikum vnímat na prvním místě, pro sebe ať píší podivíni, jako Franz Kafka nebo Marcel Proust, i když někdy výjimečně osloví svět.

První, co na otázku proč chybí velcí umělci slova, každého napadne, je výmluva na malý trh českého jazyka a stát, jenž svou kulturu na rozdíl od těch větších (o Francii ani nemluvě), nepodporuje, a proto stěží zplodí velikána. Talent se neuživí. Pravda, ale malá. Masivní státní podpora jako ve Skandinávii by jistě i u nás vyprodukovala více autorů detektivek a thrillerů a jistě i mnoho z nich světově úspěšných, a také více překladů, více nakladatelů, knihkupců i čtenářů. Kultuře a kultivovanosti by větší provoz jistě prospěl. Ale velký spisovatel se z bohaté společnosti málokdy narodí.

Vždyť i v západní Evropě, v té strašlivé nadprodukci děl ovšemže většinou řemeslných vládne dnes chudoba ducha. Velká literatura, jež by ohromila svět, o které by se vášnivě diskutovalo v médiích i mezi čtenáři, chybí už od šedesátých let.

Zdá se, jako by se velcí umělci čas od času houfovali na nějakém zvláště příhodném a plodném místě, jako byly Benátky, Florencie, Remeš, Amsterodam či Paříž, ale neplatí to jen o výtvarném umění epochálního období gotiky, renesance nebo fin de siécle. I v případě poezie někdy dochází ke koncentraci těžko definovatelné společenské potřeby, na níž v té šťastné chvíli umělci odpoví. Za takovou poptávkou se jistě skrývají materiální možnosti i dotace a sponzoři, ale samy peníze ji nevytváří.

Brzy uplyne století od pruské agrese proti evropské civilizaci, ale ještě před zánikem starého Rakouska si našel „duch doby“ takové příhodné místo v posledních desetiletích Vídně a vypukl tvůrčí zázrak. Jak popisuje Stefan Zweig (Svět včerejška), gymnaziální mládí bylo divadlem, operou pod taktovkou Gustava Mahlera, a hlavně poezií posedlé a „puzení k umělecké tvorbě se stalo už ve školních lavicích epidemií“ – Hofmannstahl, Trakl, Broch, Musil, Zweig, Altenberg, K. Kraus, J. Roth a z celého mocnářství i německé říše dojížděli další (Rilke, Werfel, Wiener). Vznikla „naléhavá konstelace nové duchovní a literární orientace.“ Kvasila tvůrčí reakce proti šosáckému akademismu a eklekticismu, vášnivá potřeba vyššího jsoucna, snad i umocněná intuicí zániku kakánie. Byla družná, vzdělaná a svobodná ta mladá měšťanská generace, (bez pasu jezdila po celé Evropě a navazovala kontakty se svými druhy – mluvila běžně dvěma i třemi jazyky. Dodnes ji v německém jazyce nikdo netrumfl.

Takovou vlnu literárního nadšení zažilo i Československo ve dvacátých letech a ani později jsme předválečné mistry nedokázali dostihnout.

V malém jsem euforické generační vzepětí zažil i u nás v letech šedesátých. Bylo však na rozdíl od staré Vídně převážně protestem politickým, inspirováno opožděnými debuty a reedicemi starších zakázaných autorů, i těch ještě odchovaných do roku 1948 duchem republiky. V každém městě (mimo kamenná divadla) vznikaly po vzoru Semaforu malé amatérské scény absurdní poezie, zavilými jinotaji útočily na zdechlinu dirigované kultury a vítaly nový svobodnější život. Dokonce se k té vlně přidala i státní osvobozená kinematografie a najednou chrlila jeden lepší film za druhým. Zasáhla nás tenkrát nepřekonatelná jména starších tvůrců – Holan, Deml, Reynek, Renč, Zahradníček, Kainar, L. Klíma i těch opožděných debutantů – Hrabal, Škvorecký, Páral, I. Klíma, Havel, Kundera, Skácel, Mikulášek, Holub, Jedlička, Hanč a tolika dalších, kteří měli smůlu, že zaujali jedinou knížkou, ale už se po krákém nadechnutí, tak jako mladí básníci nové vlny Wernisch, Gruša, Pištora, Hanzlík, Kryl, Brousek, Kabeš, Hejda nestačili plně rozvinout, protože spadla klec.

A do třetice všeho se přivalila vlna literatury teď už naprosté svobody let devadesátých, tentokrát spisovatelů vnitřního i vnějšího exilu, ale jejich protest už neměl nepřítele a ve své víře v Západní civilizaci si nevšimli její atomizované, zmaterializované a úpadkové podoby. A publikum, místo skutečné společenské poptávky, kupovalo zřejmě hlavně ze zvědavosti a prvotní zájem o necenzurovanou literaturu, jež nabízela jen reflexi a zápasy doby minulé, se brzy vytratil. Tahle literatura nemohla oslovit novou generaci.

Přesto ji do jisté míry možná ovlivnila a proto se nová tvorba tak často vrací k neuralgickým bodům historie – holokaust, vyhnání českých Němců, kolektivizace, totalitní útlak. A reflexi nové doby má zřejmě pokřivenou. Mladí spisovatelé hledají okrajové příběhy, a tak jako v kumštu výtvarném, povyšují každou bizarní originalitu nad umění. Hrdina, často cvok mezi cvoky, se bouří proti dávno neexistující autoritě rodičů, církve, státu i společnosti. To, co trápí nebo by mělo trápit společnost, je ale naopak ztráta autority (včetně spisovatelské) a bezuzdná negativní svoboda vlastního ega, která se sprostě roztahuje nad světem a rozkládá společnost. Volné umění dnes nepotřebuje bojovat za větší svobodu a bezbřehá individuální autonomie není ideál.

Má-li nová generace obnovit vyšší formu existence, má-li být skutečnou revoltou ducha, musí se utkat s rozkladným, negativním voluntarismem a zkomponovat nový ideál konzervativních hodnot. Nemůže zůstat ve vleku nedávné historie ani velkých rebelů za svobodu. Na tragických příbězích dneška by měla akcentovat potřebu nového metafyzického řádu.

Mám pocit, že ta velká svobodná rakouská literatura by stále ještě mohla inspirovat právě tím, že rozpad normativních hodnot předpovídala a občas i tušila nastávající chaos. Dnešní generace literátů k tak převratnému myšlení, že má stavět nikoli bořit, ještě zřejmě nedozrála a s geneticky zakrnělými křídly zápasí o včerejší svobodu, kterou si plete s Absolutnem.

Týždeň, 9. 12. 13