Gruzie i Evropa v pasti ruské provokace
Odvážný víkendový pokus Gruzie překvapit ruskou armádu, která už od května posilovala své pozice na hranicích a v červnu nařídila vzbouřeným Osetincům, aby ostřelovali gruzínské pozice, zřejmě nevyšel. Ruská těžká technika pronikla jediným tunelem do země, a ruský útok na gruzínský přístav a vojenské základny u Tbilisi naznačuje, že co ještě v pátek vypadalo na válku o pozice, může brzy vypadat jako válka o přežití.
Každá válka je i válkou o její interpretaci, lidově řečeno propagandou. Ruská vláda vykresluje gruzínského prezidenta Saakašviliho jako nezodpovědného, nepředvídatelného politika, který se chystá etnicky vyčistit své vzbouřené provincie. Nic nemůže být od pravdy dále. Gruzie je na cestě k demokracii, tržnímu hospodářství a právnímu státu, a se svým vzbouřenci se domluvit prostě nemůže, protože je vojensky i finančně podporují Rusové, kteří jim dokonce po uznání Kosova slibují nezávislost. Putinovi jde jen o jedno. Nedovolit, aby se Gruzie stala západní, svobodnou a demokratickou zemí – tedy nezávislou na nesvobodném, nedemokratickém, imperiálním Rusku. Putin potřeboval Gruzii potrestat za její západní orientaci. Prosperující a svobodnou Gruzii by totiž mohly následovat další státy v oblasti, hlavně ropný Azerbajdžán a Kazachstán.
Doba kdy malé baltské státy, navzdory ruským výhružkám a protestům opilého Jelcina, dostaly jednohlasný příslib členství v Nato i v Unii, je dávno za námi. Čas oponou trhl, Rusko je dnes bohaté a Evropa na něm závislá (energie). Sebevědomý „samoděržavec“ Putin nahání strach, zejména v Německu, kde po sovětské invazi Československa snad zvítězila na věčné časy „ostpolitik“ po česku mnichovanství, tedy s Ruskem zadobře za každou cenu. Byla to právě německá kancléřka, která na dubnovém sumitu v Bukurešti členství Gruzie v Nato odmítla. Vyčerpaný a odcházející americký prezident s vyčerpanou a přestárlou Evropou Saakašvilimu pomoct nechtěli a snad ani vzhledem k vojenskému angažmá v Afganistánu a Iráku ani nemohli. Saakašviliho předpověď, že toho Rusko využije se dokonale splnila. Můžeme planě spekulovat zda měla pěti milionová Gruzie posilovat svou obranu a vydržet ruské provokace mnohem déle. Možná se zdálo, že letní olympijské hry a prezident Bush ve Washingtonu jsou poslední příležitostí překvapit. Kdoví jak bude všechno vypadat, vyhraje-li americké volby mnichovan Obama.
Tak jako Stalin kdysi dočasně vyhrál Rusko - finskou válku pravděpodobně nyní zvítězil i Putin, a demokratizace jeho blízkého zahraničí se zatím odkládá. Evropa možná ztratí poslední nezávislý ropovod vedoucí z Azerbajdžánu přes Gruzii. Neměla by však ztratit svůj smysl pro pravdu a nepodlehnout ruské propagandě.
Vždyť i malé národy, které jsou ochotny bojovat za svobodu mívají prozřetelnost na své straně. Evropské dějiny neskončily u Thermopyl, a Gruzie si napsala další hrdinnou stránku do své pohnuté historie. Na rozdíl od Německa, nechce být se zločinným hegemonem zadobře za každou cenu.
Psáno pro deník E15
Každá válka je i válkou o její interpretaci, lidově řečeno propagandou. Ruská vláda vykresluje gruzínského prezidenta Saakašviliho jako nezodpovědného, nepředvídatelného politika, který se chystá etnicky vyčistit své vzbouřené provincie. Nic nemůže být od pravdy dále. Gruzie je na cestě k demokracii, tržnímu hospodářství a právnímu státu, a se svým vzbouřenci se domluvit prostě nemůže, protože je vojensky i finančně podporují Rusové, kteří jim dokonce po uznání Kosova slibují nezávislost. Putinovi jde jen o jedno. Nedovolit, aby se Gruzie stala západní, svobodnou a demokratickou zemí – tedy nezávislou na nesvobodném, nedemokratickém, imperiálním Rusku. Putin potřeboval Gruzii potrestat za její západní orientaci. Prosperující a svobodnou Gruzii by totiž mohly následovat další státy v oblasti, hlavně ropný Azerbajdžán a Kazachstán.
Doba kdy malé baltské státy, navzdory ruským výhružkám a protestům opilého Jelcina, dostaly jednohlasný příslib členství v Nato i v Unii, je dávno za námi. Čas oponou trhl, Rusko je dnes bohaté a Evropa na něm závislá (energie). Sebevědomý „samoděržavec“ Putin nahání strach, zejména v Německu, kde po sovětské invazi Československa snad zvítězila na věčné časy „ostpolitik“ po česku mnichovanství, tedy s Ruskem zadobře za každou cenu. Byla to právě německá kancléřka, která na dubnovém sumitu v Bukurešti členství Gruzie v Nato odmítla. Vyčerpaný a odcházející americký prezident s vyčerpanou a přestárlou Evropou Saakašvilimu pomoct nechtěli a snad ani vzhledem k vojenskému angažmá v Afganistánu a Iráku ani nemohli. Saakašviliho předpověď, že toho Rusko využije se dokonale splnila. Můžeme planě spekulovat zda měla pěti milionová Gruzie posilovat svou obranu a vydržet ruské provokace mnohem déle. Možná se zdálo, že letní olympijské hry a prezident Bush ve Washingtonu jsou poslední příležitostí překvapit. Kdoví jak bude všechno vypadat, vyhraje-li americké volby mnichovan Obama.
Tak jako Stalin kdysi dočasně vyhrál Rusko - finskou válku pravděpodobně nyní zvítězil i Putin, a demokratizace jeho blízkého zahraničí se zatím odkládá. Evropa možná ztratí poslední nezávislý ropovod vedoucí z Azerbajdžánu přes Gruzii. Neměla by však ztratit svůj smysl pro pravdu a nepodlehnout ruské propagandě.
Vždyť i malé národy, které jsou ochotny bojovat za svobodu mívají prozřetelnost na své straně. Evropské dějiny neskončily u Thermopyl, a Gruzie si napsala další hrdinnou stránku do své pohnuté historie. Na rozdíl od Německa, nechce být se zločinným hegemonem zadobře za každou cenu.
Psáno pro deník E15