Na výbuch Pražského jara se zákládalo dlouho už od počátku šedesátých let. Mělo dvě tváře. Jednu - lidovou, intuitivní, neideologickou, tu druhou - reformě socialistickou a mocenskou, jež byla rozdrcena sovětskými tanky spolu se svobodou těch prvních. Tu první snad nejlépe popsal lidový šprýmař Švandrlík: „Doba nadšení, stupidních častušek a vřískavých halekaček definitivně skončila. Budovatelské písně nepěli už ani svazáci…

Stověžatá Praha tonula v jasmínu a pravicovém revizionismu… Zatímco nejspravedlivější sociální řád zkomíral na úbytě, na stříbrná plátna vtrhlo Sedm statečných a rychlopalbou svých koltů vymázavali z paměti slečen Julka Fučíka, Pavku Korčagina i Olega Koševého.“ O ty slečny svlečny šlo tehdy také i ve víru revolučního nadšení na Západě. Make love not war!

Jak postupně režim slábl a svobody přibývalo, nechal se nedůvěřivý národ nakonec přesvědčit, že svoboda je slučitelná se státním socialismem. Čítával jsem nekonečné diskuse o podobě a smyslu socialismu na stránkách Literárních novin a vždycky přeskakoval slovo socialismus, abych se dobral skrytého smyslu. Byli jsme v jinotajích tehdy tak populární nové poezie dobře vycvičeni: „a dělný otec dnes pohlavkuje své strávníky za tu bryndu, kterou nadělal“ (J.Gruša). A snad i proto, že jsem pocházel z venkova, kde se vyskytovali jenom aparátčíci, netušil jsem, že to snad někdo může se socialismem myslet opravdu vážně, a pokud, tak jistě ne v mé generaci. Teprve v Praze jsem zjistil, že existuje levice.

Ideologové socialismu s lidskou tváří byli většinou (až na pár mladých idealistických pohrobků z komunistických rodin) přestárlí mládežníci z osmačtyřicátého, kteří si chtěli znovu prožít svůj revoluční sen; trpěli zdiskreditováním ideologie a své vůdčí pozice si chtěli udržet. Nepochybně tihle revizionisté to znovu mysleli dobře. Hledali třetí cestu v politice, ekonomice i kultuře. Strana měla být kontrolována právy občanů a svobodným tiskem, ekonomika státních decentralizovaných podniků (a dělnických rad) měla zahrnovat prvky tržních mechanismů a řízená kultura…? Tady byl neřešitelný problém, vždyť někteří lidé toužili i po náboženské, rozuměj reakční, svobodě.

My, kteří jsme pocházeli z jiných kořenů, má matka zažila v Polsku krvavou sovětskou okupaci a indoktrinaci (17.9.39), jsme si mysleli, že to všichni myslí jenom takticky z ohledu na Sovětský svaz. Ve skutečnosti neviděli rozpor mezi vyvlastněním a svobodnou kulturou.

Západní levice, tedy komunisté a sociální demokraté, prožívali likvidaci pražského socialismu velmi těžce. Měl být důkazem reformovatelnosti komunismu, důkazem, že jedině nekapitalistická společnost může být humanistická, kolektivistická, kulturnější a morálnější než ta, ve které působili. Každá diskreditace sovětů je politicky i ideologicky poškozovala. Jejich socialismus byl reálnou utopií, historicky byl spjat s leninskou revolucí a její vývojem. Evropa byla najednou v šoku, a znovu vypluly na povrch teorie o totalitarismu – společném jmenovateli nacismu a komunismu. Socialisté odmítli invazi snadno, mezi komunisty (s výjimkou italských, které Pražské jaro inspirovalo k myšlence eurokomunismu) protestovali jen osamocení jedinci (Daix, Garaudy).

Ještě horší to bylo s nezávislou intelektuální levicí. Právě se totiž vezla na vlně euforie jiného opravdu revolučního jara pařížských barikád a evropských i některých amerických univerzit. Proto buď mlčela (Sartre) nebo obhajovala nezbytnou jednotu socialistického tábora (Umberto Eco), právem se totiž domnívali, že má Brežněv pravdu. Nikdy nezapomenu na nekonečné diskuse s revolučními studenty London School of Economics, kteří se zřejmě bouřili proti bohaté, ale po dvou genocidních válkách duchovně vyprázdněné Evropě svých otců a dědů. Vypůjčili si k tomu marxismus a mrtvá, učebnicová a totálně zdiskreditovaná hesla najednou obživla. Oni skutečně nenáviděli prohnilý kapitalismus, individualismus, kolonialismus, americký imperialismus, podvod voleb, eurocentrismus, lidská práva a falešné buržoazní svobody. Budoucnost patřila třetímu světu, tam existoval skutečný proletariát, naděje lidstva.

Jenomže my jsme toužili právě po těch základních svobodách, individualismu a konzumní úrovni, o které se nám v Praze jen zdálo. Imperialismus byl přece sovětský, a žádný kolonialismus jsme nikde neviděli. Anglická imperiální minulost nám připadala docela fajn. Největším šokem snad byla ztracená důstojnost otrhaných, špinavých a fanatických studentek, které na mě řvaly, že rodina je buržoazní přežitek, ony chtějí rovnost, zaměstnání a žádné děti. Vzdělání nebylo nic než třídní násilí a Pražské jaro nebyla žádná revoluce. V té jedné věci měly feministky pravdu. Nebyla. Bylo to lidové hnutí za svobodu a lidská práva a navzdory reformátorům by nakonec socialismus s lidskou tváří vyústil v restauraci kapitalismu, jak se také ostatně stalo o dvacet let později. Pražské jaro, podobně jako později naivní Gorbačov, zasadilo utopistům reálna smrtelnou ránu, a ze mě se stal třídně uvědomělý maloměšťák.

Mrtvá láska k utopii však nikdy nerezaví, mutuje a objeví se jednou jinde a v jiné podobě.

Psáno pro Lidové noviny