Česká politika má po letech novou stranu, která by mohla mít šanci na úspěch. Tedy, pokud to mladý šéf Centra pro ekonomiku a politiku, Petr Mach, nezkazí, a rizik je mnoho, tak by se mohla stát šestou parlamentní stranou a pořádně zamíchat s rošádami parlamentních koalic a pomoci pravici k společnému vítězství v parlamentních volbách.

Znovuzvolení staronového premiéra šéfem občanských demokratů rozdělenou stranu zřejmě nespasí, mlhavá hesla o komunikaci a reflexi nepojmenovala základní problémy. Premiér se měl stát revolucionářem a nabídnout ekonomický program, který by voliče ohromil. A nejen ty pravicové! Zablokovaná situace menšinové vlády, ani pragmatické myšlení premiéra, takovou možnost nenaznačují. Pragmatismus pravice musí být vždy více méně utajený, jinak vypadá jako konjunkturalismus, zatímco ideová hesla mají apelovat na duchovně spřízněné, kterých je víc než voličů strany. S premiérem to zatím bylo obráceně, pragmatismus (až na hulvátství) nápadný, ideologie nulová.

Není divu, že nespokojenost pravice s občanskými demokraty už od voleb narůstá. Cílem původně slibované daňové reformy „Modré šance“ byla nejen rovná 15% daň, jež měla po slovenském příkladu nastartovat ekonomický růst, ale také snížení daní, byrokracie a korupce. Vláda učinila přesný opak. Superhrubá daň vypadá jako sci-fi a podvod na voličích a celková daňová kvóta se dokonce zvedla, a to už v době, kdy začaly rapidně růst ceny energií i potravin, a hospodářská stagnace byla na cestě. Nebylo právě státnickým uměním zvýšit daně na základní spotřebu domácností. Životní úroveň rodin s dvěma dětmi letos klesne zhruba i bez započtení inflace o 2 000 korun měsíčně. Cílem vlády nebyla proklamovaná liberální reforma, nýbrž likvidace státního deficitu.

Ani byrokracie, zvláště výběrčí daní, nezažili žádný otřes slučování a zjednodušování. Všechny vítané návrhy pochází z kosmetické dílny, a v recesi, nejenže žádný úředník své místo neztratí, dostane ještě přidáno. A místo procesů s korupčníky psal tisk o korupčním patriotismu dvou ministrů.

Co na to, řádný občan, příslušník oné vzdělané střední, přece jen slušné a podnikavé vrstvy, který si žádá stranu nesocialistickou ale sociální, stranu slušných lidí? Nešel ke krajským volbám, protože neměl alternativu a socialisty volit nehodlal. Těžko si představit jak asi snášel chacharské (rozuměj nečeské) hulvátství prémiéra a primitivismus (ne-li něco horšího) lidoveckého šéfa, jemuž sám premiér pomohl politicky přežít. A nemusel, koalice by se jistě nerozpadla. Takového partnera by snad ani hrůzný Paroubek ve vládě netoleroval.

A tak bychom mohli pokračovat až do mrtvě narozené nicejsko-lisabonské smlouvy, dnes urážky malého irského národa (ve Francii by se volby opakovat nemohly), kterou rostoucí počet českých euroskeptiků z duše nenávidí. Stala se pro ně, podobně jako zdánlivě bezvýznamný lékařský poplatek pro levici, symbolem falše a zrady.

Zhrzená pravice teď dostane volbu a bude mít významnou podporu prezidenta, jenž se rozešel s občanskými demokraty. Budou mít úspěch? Tři negativa jsou nezbytná, nikoli dostačující. Nepřipustit zdiskreditované tváře a nestát se jenom nacionálně-antilisabonsko-euroskeptickou stranou. A stejně jako zdvořilé rozloučení prezidenta s občanskými demokraty, nesmí nová strana zakládat svou identitu na nevraživosti vůči nim.

Psáno pro deník E15