V úterý jsme ve spolupráci s naším velvyslanectvím a paní Ivankou Tigridovou odhalili v pařížské ulici Rue Croix des Petit Champs pamětní desku časopisu Svědectví, kterou v exilu založil a po celou dobu jeho existence řídil Pavel Tigrid, známý český novinář, spisovatel a politik. Cínová deska, která barvou, strukturou a materiálem evokuje tiskařský štoček, je nevelká rozměrem. Dům, na kterém je umístěna, protože tu sídlila redakce časopisu po roce 1981, také nepatří k největším v Paříži. Ale je věnována muži a jeho dílu, které svým rozsahem převyšují asi všechno ostatní, co naše poúnorová politická emigrace kdy vytvořila.

Připomínat si život a dílo před čtyřmi lety zesnulého Pavla Tigrida je nejen povinností dnešní generace českých novinářů, spisovatelů a politiků. Je to i radost, přinejmenším pro všechny, kdo si ho pamatují a měli možnost s ním spolupracovat. Také proto se do Paříže včera vypravilo několik desítek českých osobností včetně Václava Havla.

Bez nadsázky můžeme říci, že Pavel Tigrid zosobňoval ty nejlepší tradice v českých dějinách 20. století. Už jen rok jeho narození – 1917, tedy i rok sovětské říjnové revoluce – lze chápat jako předzvěst velkého konfliktu mezi individuální svobodou a kolektivistickou ideologií, který rychle přerostl v zápas o 20. století. Zápas, kterého se Pavel Tigrid celým svým životem osobně zúčastnil. Stačí jen připomenout klíčová data. 1939 – německá okupace a Tigridův první odchod do exilu spojený s prací pro BBC. 1948 – komunistický puč a jeho druhý odchod do emigrace, tentokrát spojený s prací pro Radio Svobodná Evropa. 1956 – na maďarské povstání krvavě potlačené ruskými tanky reaguje Tigrid založením revue Svědectví. A konečně 1989 – pád komunismu u nás. Pavel Tigrid patří k prvním, kteří se vracejí domů. Když rok před tím navrhoval z exilu Václava Havla na prezidenta, mysleli jsme, že se zbláznil.

Dobře si vybavuji okamžik, když se Pavel Tigrid vrátil z Paříže do Prahy a začal za námi docházet na Hrad. Působil tehdy jako zjevení. V určitém ohledu lze říci, že byl jedním z posledních představitelů té první republiky, o kterých jsme snili v dobách reálně socialistické šedi. Právem mluvila Petruška Šustrová o jeho „slunné“ povaze. Jestliže polskou emigraci v Paříži vedl Jerzy Giedroyc, aristokrat původem i vystupováním, byl Pavel Tigrid vždy blízko normálním, obyčejným lidem. Byl ale také vždy zapáleným iniciátorem debat na nejrůznější, často kontroverzní politická a kulturní témata, která nás ze snění vracela zpět do živé reality. A byl také učitelem, který nám nejen ukazoval, jak hledět na různé události doma a v zahraničí, ale který své svědectví obohacoval okouzlující dávkou humoru a šarmu. Prostě žil a pracoval stejně jako dělal své Svědectví – časopis určený nikoli pro vybrané elity v zahraničí, ale hlavně pro normální lidi doma. Proto ho komunisté tolik nenáviděli. Pavel Tigrid byl jakýmsi nestorem ideálu české demokracie. Ostatně „nestor“ byla přezdívka, kterou si Tigrid zvolil jako krycí jméno pro utajované telefonické rozhovory s Václavem Havlem v dobách tuhé normalizace.

Mluvíme-li o Tigridovi, nemůžeme zapomenout ani na věrnou životní družku a dobrodružku po jeho boku – paní Ivanu Tigridovou. Byla to ona, kdo s ním po celou dobu prožíval dobré i zlé. Vzdejme proto hold oběma – především za to, co vykonali pro opětovné vzkříšení demokracie u nás.