Ústavní soud rozhodl, že Lisabonská smlouva je v souladu s naším ústavním pořádkem. Je to dobrá zpráva. Parlament nyní může - jako poslední v unii - hlasovat o její ratifikaci. Debata, která jej čeká, bude závažná - rozhodne totiž nejen o budoucnosti nás, ale i sedmadvacítky.
Diskutovalo se, zda smlouva neohrožuje českou suverenitu. Soud dal jasnou právnickou odpověď, ale politicky debata nekončí.



Poslední bojácní

Základním »problémem« Lisabonské smlouvy je fakt, že jde v pravém slova smyslu o mezinárodní dohodu. Právě proto je tak komplikovaná. Nelze jí plně porozumět bez znalosti smluv předcházejících a celého vývoje evropské integrace. I přesto, že je snadným terčem zjednodušujících odsudků, není výplodem politického inženýrství. Kdyby ji psala »bruselská byrokracie« bez ohledu na individuální zájmy smluvních stran, byla by určitě přehlednější a jednodušší.
Kdyby byla napsána »v Lánech přes víkend na pár stránkách«, možná by se nám líbila víc, ale ostatní by ji těžko přijali. Americká ústava je jednoduchá. Je to ale ústavní dokument federace, kterou unie není a ani být nemůže. Lisabonská smlouva není hezká ani líbivá. Málokdo je s ní spokojen. Vůbec není dokonalá. Právě kostrbatost její architektury je však důkazem toho, že jde o těžký kompromis mezi svéprávnými a suverénními státy, obdařený mnoha pojistkami, omezeními a brzdami.
Pravdou je, že Lisabonská smlouva o něco posiluje vliv velkých zemí - je jakousi zpětnou daní za velké rozšíření před pěti lety. Ztráty suverenity se ale nebojí ani malé státy, tradiční kopací míče evropské politiky a bojiště evropských mocností; ani pragmatičtí Skandinávci či Britové; ani historií těžce zkoušení a hrdí Poláci. Máme se jí bát my?

Lepší než ring volný

Základním českým zájmem je existence funkčního rámce v Evropě, v němž všechny státy hájí své zájmy podle pravidel, které dobrovolně akceptují. Co by dala česká politika v 19. století za to, kdyby stará monarchie fungovala právě tak jako stávající unie? Co by za to byla dala první republika?
Co jí ostatně byla platná suverenita bez záruk, že ji širší okolí bude respektovat déle než těch dvacet let do Mnichova? EU i její dosavadní smlouvy, včetně té Lisabonské, nejen respekt k suverenitě zaručují, ale také umožňují, abychom se podíleli na utváření pravidel hry. Klidné soužití v Evropě je věcí dohody nebo nedohody mezi jejími členy. Nedohoda znamená ring volný a potenciální konflikt. I neválečný ring volný však může přinést větší ohrožení naší suverenity než změny, které přináší Lisabonská smlouva.
Většina zemí do reformy investovala příliš mnoho a přeje si změnu. Když se k ní neodhodláme, odhodlají se k ní některé čilé, zejména velké státy. Je eminentním českým zájmem, aby k tomu nedošlo. Lisabonská smlouva je cenou za to, že tyto státy nebudou v pokušení jednat na vlastní pěst.
Lisabonská smlouva nespadla z nebes. Z velké části je kodifikací již existujících procesů a institutů. Vyslovili jsme s nimi souhlas již v okamžiku našeho přistoupení do EU a v tomto dokumentu konečně vycházejí na světlo i pro širší veřejnost. Z tohoto hlediska je smlouva spíše příspěvkem k větší transparentnosti a demokratické kontrole: než tápat ve tmě, je lepší rozsvítit.

Víra bláhových

Naučme se proto spíše nástrojů demokratické kontroly využívat. Smlouva jich posílením role národních parlamentů poskytuje víc než dnešní pravidla hry.
Budeme-li obezřetní, můžeme blokovat opatření, která půjdou proti našim zájmům. Budeme-li aktivní a přesvědčiví, můžeme si hledat spojence a prosazovat, co v našem zájmu je. Každopádně to bude lepší než se k Evropě otočit zády a bláhově věřit, že to s námi nakonec dobře dopadne.

***

Zveřejněno dne 27.11.2008 v Hospodářských novinách