Teprve budoucnost a její časový odstup po několika letech plasticky ukáže, v jak obtížné době se dostala ČR k výkonu svého předsednictví v Radě EU. Příchod finanční, a v závěsu za ní celosvětové hospodářské krize o nevídané síle, v historické optice zcela překryje i promrzání východní části EU v plynovém sporu, nebo vojenský konflikt v Gaze, které neplánovaně zatížily předsednickou agendu na samém jejím počátku, o dalších složkách předsednického programu ani nemluvě.

Obě krize mají globální rozměr a možnosti jejich řešení pouze v regionu EU jsou omezené. Nelze je zvrátit bez koordinované součinnosti s dalšími velkými světovými hráči. Od samotné EU, i když je sama jedním z těchto velkých hráčů, nelze čekat zázraky. Na EU ( a tím spíš to platí pro samotnou ČR) dopadla nepříjemnost, která se dlouho připravovala vesměs ( i když ne výlučně) jinde. Krize se rodila z velkých a dlouhodobých mezinárodních nerovnovah, tak jak je řadu let produkovaly fiskální, měnové a kursové politiky některých velkých spíše mimoevropských zemí. Podepsala se na ní i neadekvátní a roztříštěná regulace a dozor nad jednotlivými aktéry příliš vynalézavého světového finančního trhu. Pokud nechceme ponechat řešení velmi bolestným a dlouhým spontánním procesům, může dobré východisko z krize přinést jen mezinárodní spolupráce těch velkých, spolupráce ohleduplná i k těm malým a přínosná pro všechny. Východisko bude muset mít podobu koordinovaných a rozumných rozhodnutí makroekonomických, obchodně-politických, sanačních a intervenčních spojených se státní pomocí, o velkých mezinárodních půjčkách a o korekcích pravidel hry na finančních trzích a vůbec takových politických a ekonomických rozhodnutí, jež opět vnesou do světové ekonomiky důvěru, jistější perspektivy pro individuální rozhodování, transparentnější prostředí, předvídatelnost.

Vhodnou platformou pro hledání celosvětového řešení je skupina G-20, do jejíž práce byla ČR z titulu předsednictví EU přizvána. Na přípravných pracích k dubnovému vrcholnému jednání G-20 se podílí. Velký význam pro řešení na úrovni EU má nejen naplňování Plánu obnovy, připraveného Komisí a každé jednání Rady ECOFIN a jejích pracovních skupiny, kterým ČR předsedá, ale i jednání Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (GAERC) a dalších resortních Rad, to vše v ose přípravy stěžejního jednání březnové Evropské rady. Řada kroků již byla přijata, další se připravují. O nečinnosti může mluvit pouze ten, kdo považuje maratón za druh lenošení.

Nebývalá ostrost krize nás vede k tomu, že si znovu dobře uvědomujeme, jak zásadní význam mají dnes lekce, která světu zanechala Velká krize 30.let. Varují, abychom nedopustili renesanci protekcionismu ve světovém obchodě, jež by jen roztáčel krizi do vyšších obrátek. Abychom se nepokoušeli o pošetilá národní či regionální léčení krize „na úkor sousedů“, jež nakonec poškodí všechny, abychom nedopustili rozrušování cenného velkého prostoru jednotného vnitřního trhu EU s jeho svobodami pohybu výrobních faktorů a pravidly konkurence a státní pomoci, abychom nedopustili narušování nezávislosti centrálních bank, abychom nepolevili v trvalé péči o konkurenceschopnost ekonomik a pružnost jejich trhů. Jako by to tušila, si česká vláda ještě hluboko v minulém roce vepsala hlavní z těchto zásad do priorit svého blížícího se předsednictví.

Současná krize bude velkou hodinou pravdy, která asi změní dosavadní dlouhodobé trendy v mezinárodní dělbě práce, v mezinárodním obchodě a v mezinárodních tocích kapitálu. Každá krize vždy vyústí v něco nového. Úspěšně z ní mohou vyjít jen ti skutečně konkurenceschopní, ať již jde o celé ekonomiky nebo o jejich jednotlivé firmy, budou-li mít s přístupem na transparentní a férové volné trhy.

Úloha politiky v tomto komplexu problémů je vždy ošidná. I na samotné spleti předpokladů pro příchod krize se v různých zemích do značné míry podepsaly právě politické kroky. Pasivita politiky dnes není problémem, obávat se lze naopak spíše její aktivity nebo aktivismu. I dnes registrujeme kroky, které si neberou poučení z minulosti a mohou mít zhoubné důsledky. Na přelomu roku jsme viděli mezinárodně nekoordinované sliby garancí vkladů. Nyní čteme o plánech preferenčních státních pomocí, účelově vázaných jen na národní subjekty a jejich národní dodavatele. Slyšíme kampaně „kupujte jen to naše zboží“, dozvídáme se o jednostranných zvyšování určitých celních tarifů některými zeměmi. To vše je šikmou cestou k ničivému protekcionismu, k rozrušování vnitřního trhu EU, a samozřejmě i k omezovaní konkurenceschopnosti příjemců takové pomoci. Svolávání dalších a dalších mezinárodních konferencí nemůže chybná politická rozhodnutí tohoto druhu kompenzovat. Jestliže se na přelomu roku podařilo zabránit hrozící panice vkladatelů, jde nyní o to, se vyhnout latentní panice politiků.


Text byl publikovan také v Bulletinu českého předsednictví 9.2.2009.