Včera jsem zapálil svíčku na chodníku před polskou ambasádou a za plot položil dvě růže. Jednu červenou a jednu bílou. Za prezidenta Lecha Kaczynského a jeho ženu Marii.

Stále se mi jen těžko hledají slova. Sobotní probuzení a esemeska v mobilu byly děsivé. Stejně jako symbolika. Polská vládní delegace vedená prezidentem cestuje do Katyně, aby se poklonila dvaceti tisícům příslušníků polské národní elity vyvražděných před sedmdesáti lety Stalinem a jeho katem Berijou. Na pietním místo ale nedoletí. Skončí v troskách letadla před letištěm u Smolenska.
Několik lidí, kteří našli smrt na palubě speciálu, jsem měl čest poznat osobně. S Mariuszem Handzlikem jsme byli přátelé: ve Washingtonu jsme usilovali dva roky o to, aby americký Senát schválil vstup našich zemí do NATO. Janusz Krupski byl známý vydavatel samizdatů. Po zavedení stanného práva ho estébáci unesli do bažin Kampinoského parku za Varšavou, mučili ho tam hořlavým plynem a s těžkými popáleninami nechali vlastnímu osudu. S Annou Walentynowiczovou, legendární „první dámou“ polské Solidarity, jsem naposledy hovořil před lety v Gdaňsku. Arkadiusz Rybicki, pokud mne paměť neklame, nám počátkem roku 1991 pomáhal organizovat první setkání Václava Havla s nově zvoleným prezidentem Lechem Walesou na Sněžce. Byla to těžká práce, protože Walesa na Havla tak trochu žárlil, že je na Hradě o rok déle. Wladyslaw Stasiak byl důvěrník bratrů Kaczynských a spolupracoval s námi při těžkých vyjednáváních o Lisabonské smlouvě. Stanislaw Jerzy Komorowski a Andrzej Kremer byli top diplomaté, se nimiž jsme v posledních letech komunikovali při jednáních s Američany o protiraketové obraně.
Poprvé jsem viděl Lecha Kaczynského koncem léta 1991. Bylo krátce po moskevském puči, kdy ruský viceprezident Gennadij Janajev za pomoci armády sesadil Michaila Gorbačova. Tentýž Janajev, který byl krátce před tím v Praze na ceremonii rušení Varšavské smlouvy. V žalu nad ztraceným impériem v něm tehdy mizela jedna vodka za druhou, sotva se držel na nohou. Nikdo si nemyslel, že od tohoto zimního prince může hrozit nějaké nebezpečí. Spletli jsme se. Tanky v ulicích Moskvy střední Evropu vyděsily. Poláci, Češi a Maďaři cítili, že musí táhnout za jeden provaz, nemají-li o svou nezávislost znovu přijít. S bratry Kaczynskými, tehdy blízkými spolupracovníky Lecha Walesy, jsme s Michaelem Žantovským organizovali důvěrné schůzky. Jednou v Zakopaném, podruhé v Praze. Psali jsme text, který v říjnu téhož roku podepsali naši prezidenti v Krakově. Tady začala opravdová Višegrádská spolupráce. Tady začala naše cesta do NATO.
Je známo, že prezident Lech Kaczynski byl evropským establishmentem vnímán kriticky. Nehodil se do obrazu poslušného, konformního politika ze střední Evropy, který může žádat o pomoc, ale nesmí dělat potíže. Pro Brusel byl příliš konzervativní nebo, jak by řekli oni, příliš nemoderní. Stejně kriticky byl Kaczynski posuzován v Moskvě. Vehementně prosazoval protiraketovou obranu (a na rozdíl od nás ji doma uhájil), principiálně se stavěl za nezávislost Ukrajiny a Gruzie. Čechy měl rád. Loni udělal velký počin. Veřejně se jménem polského národa omluvil za okupaci Těšínska v roce 1938. Bohužel, v českých médiích tento skutek zapadl v záplavě pomíjivého bulváru.
Lech Kaczynski byl polský patriot, který důsledně hájil zájmy své země, vždy vyjednával do posledního dechu, aby nakonec – jako opravdový evropský politik – našel kompromis. Nikdy tak nečinil arogantně, ale vždy s pokorou a úctou k druhým. Politiků, kteří si umí trvat na svém, je dnes jako šafránu. Jeden z nich nás právě opustil. Čest jeho památce.

16.4.2010