Plénum Senátu v pátek vyzvalo Radu Ústavu pro studium totalitních režimů, aby znovu prověřila, zda jmenování ředitele Jiřího Pernese bylo v souladu se zákonem. V diskusi zaznívala obava o budoucnost instituce pod jeho vedením.

Jiřího Pernese osobně neznám. Je nesporně plodným spisovatelem. V knihovně mám tři jeho knihy, které se zabývají érou posledních Habsburků, a dále životopis Alexeje Čepičky, ministra vnitra a obrany v Gottwaldově komunistické vládě, který se proslavil zakládáním táborů PTP. Popularizující biografii není moc co vytknout, i když nevěrohodně působí pasáž o tom, jak se známý prospěchář Čepička žení s dcerou Klementa Gottwalda z čisté lásky. Někteří mí známí říkají, že Pernese poznali, když působil v muzeích ve Slavkově a Brně a říkají, že je to „hodný, neškodný pán.“ Máme se tedy Pernese bát?

Založení Ústavu před dvěma roky předcházelo deset let těžkých bojů. Komunisté a socialisté se ho vždycky báli a jeho vzniku kladli překážky. Nepřáli si ho ani mnozí historikové, kteří vyrůstali v prostředí marxistické historiografie. Obávali, že zpřístupněním archivů bývalé státní bezpečnosti široké veřejnosti ztratí monopol na výklad minulosti. Proti jeho vzniku byl i Jiří Pernes. Jiří Źáček, který Ústav zakládal, si ho pokusil naklonit tím, že ho jmenoval do čela vědecké rady (neplést s Radou, která Ústav ze zákona řídí!). Letos pak Rada ve výběrovém ve výběrovém řízení jmenovala nejtěsnější většinou Pernese ředitelem a Žáček se musel poroučet. Protože však Pernes zatajil studia Večerní univerzity marxismu-leninismu v 80. Letech, spustila se mela.

Konflikt ale není jen sporem o Pernese. Je hlavně sporem o koncepci Ústavu. Na jedné straně jsou ti, kteří ho zakládali a hájí koncept "otevřené minulosti", kdy každý, kdo má zájem, má mít i možnost nefiltrované informace z archivů obdržet. V následné diskusi historiků a publicistů se pak hledá pravda. Tak tomu bylo i v mediálně ožehavých kauzách Milana Kundery a Josky Skalníka. Na druhé straně stojí ti, kteří míní, že k informacím v archivech mají mít přístup jen vyvolení historici, kteří je přežvýkají a jako "objektivní pravdu" naservírují ostatním. Tento přístup ale vede k selektivitě, protože „objektivní pravdou“ mají možnost manipulovat konkrétní lidé s často subjektivními zájmy. Včetně zájmu některé informace zatajit. Pokud převáží koncept „filtrované minulosti“ - a mnohá veřejná vyjádření ředitele Pernese tomu nasvědčují – může Ústav ztratit své opodstatnění. Nebude se lišit od institucí typu Ústavu pro soudobé dějiny, které již dávno existují.

Jiří Pernes prohlásil, že chce Ústav odpolitizovat. Jako by tím chtěl vyjít vstříc nesmyslným tvrzením, že Ústav je jakousi prodlouženou rukou ODS. Pravdou je, že bez podpory české pravice by Ústav nikdy nevznikl. Ústav se ale nikdy neohlížel na zájmy ODS. Uvedu jeden příklad: všichni si jistě pamatují zveřejnění kauzy Milana Kundery, která těsně před krajskými volbami v roce 2008 mediálně zcela přehlušila vražednou střelbu v restauraci Monarch, kde si při prezentaci knihy Jiřího Paroubka vyřizovali účty sponzoři ČSSD. Pokud se tehdy někdo mohl cítit poškozený, byla to právě ODS. Přesto žádné stížnosti tehdejšímu řediteli Žáčkovi nepsala.

Naopak minulý týden si řediteli Pernesovi stěžovala ČSSD. Vadily jí články v médiích o tom, že jejich hlavní sponzor Tomáš Melich byl dlouholetým agentem komunistických tajných služeb, který kšeftoval se zbraněmi. O co šlo? Novináři požádali Ústav o informace a ten jim je zákona poskytl. Nic jiného ani udělat nemohl. Jiří Pernes přesto považoval za nutné se ČSSD omlouvat, vysvětlovat a pracovníkům Ústavu nařídil, aby s médii přestali komunikovat.

Dostáváme se k jádru problému. Jiří Pernes je možná hodný člověk a plodný spisovatel. Ale když mu někdo shůry pohrozí, začne se klátit jako třtina ve větru. Jednou navštěvuje VUML, jindy píše vysvětlení do Lidového domu. K řízení běžné vědecké instituce by to mohlo stačit. Ale Ústav pro studium totalitních režimů a zejména Archiv bezpečnostních složek by měl vést někdo, kdo má autoritu a respekt, zejména u politických vězňů z padesátých let. A hlavně někdo, kdo neuhne, když vítr zavane.