V uplynulém akademickém roce mě oslovili kolegové z University of Essex, jestli bych se nechtěla účastnit výzkumu, který se týká vztahu politiky a médií. Obrátili se takto na lidi z akademického i novinářského prostředí v celé Evropské unii, a jak jsem se později dozvěděla, Česká republika patřila z hlediska odezvy k nejproblematičtějším, což málokoho, kdo se kdy pokoušel o nějaký mediální výzkum s přáním zapojit lidi z branže, překvapí. Všichni jsou příliš „busy“, tady ještě navíc u mnohých údajně (stále!) hrála roli nedostatečná znalost angličtiny. Přesto se nakonec podařilo nasbírat o České republice některá docela zajímavá data, která byla aktuálně prezentována.

Většina odpovědí se zařazovala v dotazníku do škály 0 – 10, s tím, že nula byla nejméně pravdivá odpověď a v případě udělení desítky mělo tvrzení maximálně „sedět“. První část výzkumu se soustředila na vliv médií v politických otázkách na publikum a možnosti čtenářů, diváků a posluchačů, dostat se k co nejkomplexnějším informacím. Tvrzení, že publikum najde ve zpravodajských médiích dost do hloubky jdoucích článků a podrobných analýz získalo od respondentů průměrné hodnocení 4,23. Návrh odpovědi, že tomu je tak proto, že výrobní náklady takových materiálů jsou příliš vysoké, proto nejsou média sto je ve větší míře produkovat, získalo v průměru 5,92. Nejhůře dopadly televizní stanice, které u otázky, zda prezentují dostatek analýz a informací nutných k utvoření názoru na věc, dosáhly průměru 1,80.

Nejvyšší průměrné hodnocení v této sekci (6,62) měla informace, že: „Zpravodajská média mají významný vliv na to, o čem politici diskutují, díky tomu, že jsou schopna přitáhnout pozornost veřejnosti k určitému problému.“ V tomto případě udělili oslovení dokonce i nejvyšší známku, tedy 10. Druhé tvrzení, ve kterém byla upotřebena desítka a jež mělo druhé nejvyšší hodnocení (6,00), bylo: „Politici, lidé z byznysu a zájmové skupiny ovlivňují to, o čem zpravodajské média informují, prostřednictvím nátlaku a úplatků pro jednotlivé novináře.“ Nad touto odpovědí je možné diskutovat, co přesně znamená úplatek a nátlak, někteří lidé totiž rozumí úplatkem už například poskytnutí exkluzivní informace a naopak nátlakem pohrůžku jejím neposkytnutím, eventuálně posunutím ji jinému novináři či médiu. Jiní za úplatek považují pouze peníze a za nátlak hrozbu profesní či osobní likvidací.

V rovině pestrosti mediální nabídky oslovení respondenti nepovažují za příliš významný vliv většiny online médií na rozšíření nabídky informací nebo zkvalitnění zpravodajství. Za v průměru ne zcela dostatečnou (4,64) považují také reprezentaci větší části informací z veřejného diskurzu ve zpravodajských médiích. Podle většiny oslovených navíc není prakticky žádný rozdíl v prezentaci textů jednotlivými médii a většina z nich údajně publikuje nebo vysílá prakticky totéž. Postrádají především investigativní novinařinu (2,10) a kvalitní informace o zahraničních událostech (průměrné hodnocení 2,40). Naopak vysoké hodnocení získala média za soustředění se převážně na senzační aspekty kauz (8,00).

Relativně dobře vychází ze srovnání s komerčními kolegyněmi veřejnoprávní televize, která se podle respondentů více soustředí na politická témata (8,44), menšinová témata a kulturu (8,11), či více hloubkové informace o politických kauzách a věcech veřejného zájmu (8,00).

Co se týče vlivu politiky na obsah, nejvíce ovlivněná je podle výzkumu Mladá fronta DNES (6,43), v závěsu s Právem (6,29) a Lidovými novinami (6,14). Oproti tomu nejmenší vliv na prezentaci událostí mají dle výsledků politici u Blesku (2,71). Nejvyšší vliv vlastníka na obsah vidí odpovídající u Práva (průměr hodnocení 6,00), s tím, že v nabídce byly pouze Mladá fronta DNES, Právo, Lidové noviny, Blesk, Česká televize (tam je otázka vlastníka dost komplikovaná – všichni občané?), TV Nova a TV Prima. Jako médium, které z tohoto výběru poskytuje nejvíc informací založených na faktech a hlasech důvěryhodných odborníků, vyšla nejlépe ČT (6,33) a nejhůře Blesk (1,89). Totéž platí o poskytování největšího prostoru pro různé názory v politických diskusích, jen s jinými čísly – u ČT to bylo 5,67 a u Blesku 1,78.

Jak je z výsledků vidět, není mínění lidí „zevnitř“ i „zvenčí“ o naší profesi nijak zvlášť oslnivé, na druhé straně podobné výsledky se dostavily i v jiných zemích, ke kterým rádi vzhlížíme jako k určitému ideálu, tedy na západ od nás. A kritické výzkumy existují i k řadě jiných povolání, jen novináři jsou víc na očích. Navíc každý výzkum říká něco jiného podle spektra oslovených respondentů, dovedu si představit, že by mohly vyjít při jiné konstrukci vzorku i úplně jiné výsledky. Na druhé straně, část pravdy v těch výsledcích určitě je. Nicméně navrhuju spíš než začít si říkat – no jasně, to je přece zřejmé, ničemu nejde věřit, a tak podobně, jak bývá v naší zemi zvykem, bychom se měli zamyslet nad tím, co dělat jinak. A to nejenom my novináři, ale i ostatní lidé, protože řada z nás má tendenci některé věci přehlížet nebo pesimisticky rezignovat se slovy „já to přece nezměním“. Není to pravda. Máloco se dá tak regulovat nabídkou a poptávkou jako prodej zboží. A tím média jsou. Takže každý, kdo na nějaký konkrétní titul, stanici nebo web nadává, ale přitom je kupuje, nebo sleduje, má máslo na hlavě.

Zdroj veškerých informací v textu: Popescu, Marina, Jose Santana Pereira, and Tania Gosselin. 2010. "Expert Survey on European Media Systems." Data set. Colchester, UK: Department of Government, University of Essex.

P. S.: A pokud si chcete udělat mediální radost, zkuste někdy revue Kladno Záporno, ta stojí za čtení určitě.