Na mimina jsem byla natěšená od čtyřiadvaceti, kdy se mi z ničeho nic rozbimbaly biologické hodiny, shodou okolností při pohledu na dvojčata. Nikdy bych nevěřila, že něco takového existuje (myslím hodiny, ne dvojčata), ale u mě to byl nesmírně intenzivní pocit. Z důvodů různých jsem nakonec musela čekat pět let, než se má touha naplnila. A to hned dvojnásobně. V říjnu přibyly do naší domácnosti dvě dcery a od té doby není nic, jak jsem si kdy představovala. Zůstalo jen jediné. Moje nadšení z toho, že mám mimina, radost z jejich pokroků a růstu. Jinak je všechno úplně jinak.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná s dvojčaty, podřídila jsem tomu vše, co bylo nutné. Omezila jsem práci, zdržovala se daleko víc doma, dbala na pestrou stravu, a než jsem začala připomínat chodící kouli, tak i na dostatek pohybu (jako velryba v bikinách jsem ještě v červenci statečně bavila vodáky při koupání v milované Sázavě). Můj cíl byl jediný: hrůzostrašným historkám všude kolem a v odborné literatuře navzdory porodit donošené, zdravé a dostatečně velké děti. Když jsem stále ještě těhotná dojela ve 32. týdnu za mým gynekologem do Čáslavi (řídila jsem ještě den před porodem) a ultrazvuk ukazoval dvě velké děti, řekl mi, že jsem vítězství síly vůle nad přírodou. A tak jsem nějak nabyla dojmu, že když budu dostatečně disciplinovaná, budu se hodně snažit a vydávat dětem maximum energie, zvládnu následně dobře i mateřství, bude to hodně náročné, ale určitě to půjde, všechno pěkně zorganizuju, ve volných chvílích dokončím disertaci… He, he, he.

Když jsem ve 38. týdnu porodila donošená, na dvojčata velká miminka dle svých představ (starší dcera měla přes 3,15 kg, mladší 2,28 kg), měl začít projekt koordinace kojení a organizace života s dětmi. Bohužel a vlastně bohudík se ukázalo, že naše miminka programovatelná nejsou, dělají si, co chtějí, a vůbec nejsou tak hodňoučká jako děti některých kamarádů, ale jsou aktivní a s bolavými bříšky, přesně jako ratolesti jiných našich kamarádů, kde vysilující bylo pečovat i o jedno děcko. To jsem si ale nepřipouštěla, že se může stát nám taky. Po třech měsících velkého projektu dvojčat „Vysvětleme matce, že jsme individuality“ musím říct, že jsem se hodně naučila.

Například zvyknout si na to, že některé věci prostě silou vůle neovlivním (trvalo 2 měsíce), že vyndat prádlo z pračky a pověsit ho, může být mezi kojeními, uspáváním a masáží bříšek akce na několik hodin, že sedět na posteli, zpívat deset minut ŇA ŇA ŇA, ŇA ŇA ŇÁ, ŇÁ ŇA ŇÁ ŇA ŇÁ (doplňte si melodii Rolničky, rolničky) a třepat radostně hýkajícím kojencům nad hlavičkami plyšovým štěkajícím štěnětem a plyšovou mořskou pannou se zrcátkem na ocásku suše vydá za hodinu v posilovně a že jsem nikdy neměla tolik nápadů na texty, jako mám teď (nejen o mateřství), a smířit se s tím, že je prostě nenapíšu. Přesto doufám, že se mi sem teď, když poprvé po třech měsících píšu konzistentní materiál a nikdo mě zatím nevyrušil, pověsím ještě dva krátké textíky o věcech, které mě momentálně trápí nejvíc. Snad se mi to podaří.

P. S.: Můj tzv. multikulti, některými čtenáři tady vysmívaný, přístup, se v porodnici jen prohloubil. Na pokoji se mnou první den a noc před porodem byla sympatická mladá Romka, která mi na svém miminku ukázala, jak přebalovat a povzbuzujícími slovy částečně mírnila moje obavy. Děkuju! Svodnou narkózu mi dával lékař, který nebyl Čech, a udělal to senzačně! Taky děkuju! A když jsme u děkování, zcela mimo téma odstavce děkuju všem na čáslavské gynekologii, v porodnici i neonatologii, díky Vám bylo všechno skvělé, jsem moc ráda, že jsem se nenechala přesvědčit kamarády, ať se registruju, přestože nemám žádné zdravotní problémy, pro jistotu, na nějakou z velkých pražských klinik. Vyznávám osobní přístup lékařů a sester k pacientovi a toho se mi u Vás dostalo hodně, kdykoliv jsem potřebovala.