Jedním z témat letošního festivalu Jeden svět, který začíná 8. března, je také život s handicapem, který se ve svých filmech pokouší zejména v posledních dvaceti letech zachytit nejeden tvůrce, často ale velmi schematicky a předvídatelně. Z metaforických záběrů, melodramatické hudby, slzodojičských výpovědí (odpusťte mi to ošklivé slovo, ale nejlépe vystihuje můj pocit) a jako přes kopírák popisovaných příběhů udatných vozíčkářů vzdorujících osudu, či statečných rodičů mentálně postižených dětí je mi nevolno i smutno zároveň. A nejvíc proto, že autoři byli nepochybně vedeni dobrou vůlí pomoci, ale místo trpělivého sledování situace na ni naroubovali své vlastní představy o tom, jak asi žijí postižení lidé a jejich okolí, a co asi cítí.

Proto je radost vidět filmy, které se nějakým způsobem vymykají, o Slepých láskách jsem zde už blogovala, a právě na Jednom světě to je například dokument Dagmar Smržové Zachraňte Edwardse. Je civilní a přitom nesmírně zajímavý, právě proto, že z něj nečiší jakákoliv vykalkulovanost, a maximum prostoru je věnováno těm, o kterých pojednává. Film provází diváka průběhem posledního období těhotenství Šárky Sladkowské a prvním rokem života její dcery Juliány, které byl ještě v prenatálním stádiu diagnostikován Edwardsův syndrom. Ten je, jak několikrát zazní, prakticky neslučitelný se životem. Paní Sladkowská se ale rozhodne, podporována manželem Marcelem, těhotenství nepřerušit a holčičku porodit. Navzdory nepříznivým prognózám oslavila loni v prosinci malá Juliána třetí narozeniny, ovšem přestože dělá pokroky, je velmi handicapovaná. Příběh vzbudil po medializaci velkou diskusi na konci minulého roku, a už o něm tady na Aktuálně.cz psala kolegyně Jana Makovcová. Vše podstatné můžete najít také na stránkách http://juliankas.blog.cz. Pokud ale chcete film vidět a obsah dosud neznáte, tak si informace vyhledejte až po něm, abyste se nepřipravili o pointu.

Existují také dva sportovní dokumenty, které bych doporučila Vaší pozornosti, pokud se chcete dozvědět něco o životě handicapovaných, tak jak ho můžete „v reálu“ někdy opravdu vidět (samozřejmě neplatí pro všechny, důležité je přistupovat ke každému filmu o menšinách jako k reprezentantovi konkrétního příběhu, ne celé kategorie). Nejsou k vidění na Jednom světě, ale dají se legálně opatřit prostřednictvím online prodeje. Jedná se o na Oscara nominovaný Murderball (2005, více na http://www.imdb.com/title/tt0436613/) o ragbistech na vozíku, který je do určité míry heroizující, ale také ukazuje, že vozíčkář nemusí být nutně člověk, kterého postižení změní k lepšímu.

Nemluvě o tom, že se v něm, stejně jako ve Sledheadu (2009, více na http://www.sledheadmovie.com/Sledhead_Movie/SLEDHEAD.html), druhém filmu, který bych Vám chtěla doporučit, velmi neskandálně a normálně řeší například stále ještě poměrně tabuizované otázky sexu a možnosti mít dětí lidí po úrazu páteře. Sledhead vypráví o kanadském sledgehokejovém týmu a jeho přípravě na mistrovství světa a při té příležitosti představuje osobnosti některých členů mužstva. Mimořádná je například scéna, kde rodiče jednoho z hokejistů vyprávějí, jak jejich syn řešil, že mu nevyfotili jeho nevyvinuté nožičky, které mu lékaři museli amputovat jako miminku, že by ho zajímaly. Je to naprosto přirozené, přesto jsem viděla několik lidí zalapat při jejím sledování po dechu – to snad ne? A přitom – proč ne?