Své děti chci vychovávat s manželem sama. Nechci je dávat do jeslí, nechci chůvu. Tvrdě jsem pracovala na to, abych si pro to vytvořila podmínky a mohla být několik let doma na „dovolené“. Původním dvěma povoláním se věnuju zřídka, protože celodenní péče o dvě osmiměsíční děti je náročná, časem počítám s větším zapojením na částečný úvazek. Jsem vděčná za to, že žiju v zemi, kde se nechodí do práce po šestinedělí a kde, když chcete, můžete zůstat alespoň s minimální finanční podporou doma s dětmi do čtyř let věku. Na druhé straně podporuju kohokoliv, kdo se rozhodne si tu dobu zkrátit, ale irituje mě, pokud on nepodporuje mě, a ještě argumentuje tím, že tak činí pro mé dobro. Jsem dostatečně svéprávná na to, abych o svém dobru rozhodla sama.

V poslední době se množí volání po výraznějším pracovním zapojení matek, které mají děti mladší 3 let, a napadá se přitom stávající systém mateřské a rodičovské dovolené. V jeho změně (zkrácení) ale není cesta. Jeho kritici a kritičky říkají, že nepodporuje částečné úvazky, nutí ženy zůstávat doma. Nesmysl. Pokud někdo nepodporuje zkrácené úvazky, jsou to případně zaměstnavatelé. I když část mých kamarádek s malými dětmi od novinářek přes lékařky a manažerky po osoby samostatně výdělečně činné v různých oborech (ze všech možných koutů republiky) normálně na částečný úvazek pracuje a jejich zaměstnavatelé byli rádi, když se vrátily, a vycházejí jim vstříc. I lidé, pro které pracuju, počítají s tím, že se vrátím nejdřív jen částečně a teprve později plně. Samozřejmě mi můžete argumentovat tím, že moji přátelé nejsou pro celorepublikovou situaci reprezentativní, ale já opravdu neznám osobně nikoho, kdo by chtěl pracovat při rodičovské na částečný úvazek a nemohl (i když je mi samozřejmě jasné, že existuje). Pak je tu nemalá část těch z nás, které jsme doma a jsme tam rády.

Rozhodně si nemyslím, že bych se flákala nebo nerozvíjela (ani ty „roztomilé“ zdrobnělinky mě, Honzo Malindo z MF DNES, nedostihly). A beru mateřskou/rodičovskou jako zajímavé období, které mi neuvěřitelným způsobem rozšířilo pohled na svět. Sledovat vývoj dětské osobnosti a mít možnost ho podpořit je fascinující, s ohledem na proměnlivá období někdy krásné, jindy vyčerpávající. Navíc má moje generace před sebou prognózu práce do X let, možná dokonce opravdu i bez důchodu, tak co jsou proti tomu tři nebo čtyři roky, které se budu dominantně zabývat něčím jiným. Navíc něčím, z mého pohledu tak významným. Od 19 let až do 28,5 jsem měla prakticky každý den detailně rozplánovaný mezi školu, práci (později dvě práce už jen s částečným zapojením v doktorském studiu) a „volný čas“, kterého bylo pomálu. Nestěžuju si, vždycky mě všechno, co jsem dělala, velmi bavilo, nebo jsem to opustila. Stejně tak jsem se ale těšila na „povolání“ matky a hodlám si ho s podporou manžela pořádně užít. Většina kamarádek a známých ze západní Evropy i Spojených států amerických mi závidí, že mohu. Proto všechny ženy, které chtějí pracovat s malými dětmi, dávat je do jeslí, nechat je celodenně hlídat chůvě, žádám, aby tak klidně činily. Pokud to je a jejich rodiny dělá šťastnými, je to zcela v pořádku. Zároveň je ale žádám, aby to mně a těm, které (nebo kteří) se v určitém období svého života chtějí věnovat primárně dětem, nevnucovaly, a nechaly nám náš podařený český sociální systém. Nikoho neomezuje, nikomu neškodí. Právě naopak.