Média jsou sice aktuálně plná olympiády, ale známa už je i sestava českého paralympijského týmu. Kompletní českou paralympijskou nominaci naleznete zde. A na co se v Londýně můžete těšit?

Třeba na to, že po letech nesmyslných průtahů konečně budete moct opět fandit mentálně postiženým sportovcům. Osobně jsem moc ráda, protože třeba se sympatickou plavkyní Adélou Míkovou jsem poprvé jako s velkou nadějí točila rozhovor v roce 2005 a trvalo dlouhých 7 let než dostala šanci startovat na paralympiádě. Cyklista Jiří Ježek má možnost stát se, pokud aspoň v jednom ze svých startů získá zlatou medaili, nejúspěšnějším handicapovaným cyklistou v historii. Také kandiduje do Rady sportovců Mezinárodního paralympijského výboru. Oba jeho předchůdci, lukostřelkyně Markéta Sidková a atlet Martin Němec, už o tento post letos nestáli, je to práce, která zabere hodně času a často nevede k cíli, který by byl pro MPV závazný. I tak ale stoprocentně stojí zato ji nějaký čas vykonávat a české zastoupení potřetí za sebou by bylo velkým úspěchem!

Pak tu máme další zlaté medailisty z Pekingu, lukostřelce Davida Drahonínského a atletku Evu Kacanu, kteří budou jistě stát o obhajobu, ostatně David už si tento cíl vytyčil veřejně. Potom jsou tu naděje, jako například čerstvý mistr Evropy a světový rekordman, atlet spastik František Serbus. Tomu bych do Londýna přála kromě štěstí hlavně jeho trenéra a kamaráda Pavla Martínka, zasloužili by si to oba, navíc je zřejmý kvalitativní rozdíl mezi Frantovými výsledky na závodech, kde s ním Pavel byl a kde ne, ale tohle (nejen) mé přání podle všeho zůstane bohužel nevyslyšeno... No a v neposlední řadě je tu jeden velký comeback! Martin Kovář, nejúspěšnější český sportovec z her v Aténách se po osmi letech pod "tři bumerangy" (ty mi nejvíc připomíná logo Mezinárodního paralympijského výboru nazvané Spirit in Motion) vrací. Tentokrát ne do plaveckého bazénu, ve kterém v Řecku vyplaval tři zlaté medaile, ale do sedačky handbiku, v níž sbírá ocenění v posledních letech. Snad bude dění v českém paralympismu po těchto hrách klidnější, než po té poslední paralympiádě, které se Martin účastnil!

P. S.: Pokud vás zajímá, jak se proměnil vztah médií k tématu paralympijského sportu, možná vás zaujme moje nová kniha Ti druzí sportovci - Mediální stereotypizace a rámcování handicapovaných v tisku v letech 1948 - 2008. Víc o ní najdete zde. Z mého pohledu nejzajímavější je, že přestože život handicapovaných lidí byl kvalitativně podstatně horší za komunistického režimu, nejrovnoprávnější zastoupení sportu postižených za celých 60 let je v roce 1988. A také to, jak podobně mizivé je zpracování her v roce 1972 a v roce 2008. Uvidíme, jaký bude Londýn!