Mezinárodní paralympijský výbor ukázal, že mu na rozdíl od toho olympijského odvaha nechybí. Na webu i sociálních sítích se některým lidem ježí vlasy – panebože, proč se u paralympiády řeší doping? A proč proboha postižení dopují??


Vyloučení ruských paralympioniků z her v Riu na základě velmi průkazných důkazů a velmi nepřesvědčivé ruské obhajoby je naprosto správným krokem. Zároveň musel být pro Mezinárodní paralympijský výbor (IPC) nesmírně těžký. Výbor vede charizmatický Phil Craven, někdejší basketbalista na vozíku, který před takovými patnácti lety začal mluvit nesrozumitelným funkcionářským newspeakem a kdykoliv se měl vyjádřit k něčemu konfliktnímu, používal nicneříkající vzletné fráze. V posledních letech se obratný sportovní politik vrací ke svému původnímu já, což se u lidí v jeho postavení nevidí příliš často. Přestává se bát, co se stane, když bude nedostatečně servilní jak vůči Mezinárodnímu olympijskému výboru, tak vůči sportu nepostižených obecně. Emancipoval paralympijskou politiku, do jeho slov se vrátil význam. Jeho citace v tiskovém prohlášení k aktuální kauze na webu www.paralympic.org jsou toho důkazem. Tleskám!

A teď proč paralympijští sportovci dopují. Protože, stejně jako olympionici, chtějí vyhrát, a ne každý k tomu volí poctivou cestu. A proč se má i na paralympiádě řešit doping? Protože se na ní sportuje a doping ve sportu se postihuje. Otázky tohoto typu jen ukazují, že sport handicapovaných se stále nahlíží jinak než sport nepostižených, bere se jako něco méněcenného. A úspěšné paralympioniky na straně druhé má společnost tendenci posuzovat vinou minimální osobní zkušenosti a mediálních stereotypů jako jednolitou masu těch, kteří se tím, že zažili a „překonali“ nějaký traumatizující zážitek, vrozenou nemoc či vážný úraz, stali mimořádnými osobnostmi, které něco tak nízkého jako doping nebo podvádění nemají zapotřebí. Jenže to je mylný předpoklad. Tak jako jsou mezi nepostiženými lidé skvělí i otřesní, je to i mezi handicapovanými. Mezní zážitek z vás může, ale taky nemusí udělat výjimečného člověka. Taky můžete zahořknout a svému okolí to dáte pěkně „sežrat“. Neschopnost vybalancovat nějaký „normální“ mediální obraz mezi „chudáčkem k politování“ a „superhrdinou“ jde na vrub sportovních novinářů (s čestnými výjimkami, samozřejmě) a přístupu médií k této tematice obecně. Každopádně vede k výraznému nepochopení toho, co vlastně paralympijský sport je a co obnáší. Že to je opravdu sport jako jakýkoliv jiný s krásnými i nepěknými stránkami. Protože o těch krásných se brzy dočtete ze srdceryvných a slzy dojících hluboce lidských příběhů (v novinářském slangu kdysi dávno též háelpéček), které jako jediné, na rozdíl od sportovních reportáží o skvělých závodech, najdete v drtivé většině českých médií, zůstanu v tomhle blogu ještě chvíli u těch nehezkých.

Kromě dopingu se v parasportu totiž vyskytují například pokusy o podvody při klasifikacích (zařazení sportovce do třídy podle postižení tak, aby mezi sebou závodili lidé se srovnatelným handicapem). Klasifikátoři z toho důvodu sledují všechny čerstvě zaklasifikované sportovce i v samotném závodě, a to proto, že třeba člověk, který dokáže nasimulovat nefunkční břišní svaly při neurologickém vyšetření, se při sportu může náhle zázračně otáčet jako holub na báni. Pak pláče a protestuje, když je přeřazen mezi méně postižené, protože on za to přece nemůže! Klasifikátorům pomáhají i zdokonalující se technologie, které si hodně výrazně posvítily například na ty, kteří předstírali horší vadu zraku, než jakou ve skutečnosti měli.

Je to šílené, říkáte si. Jasně, je, ale představte si kruté společnosti, kde člověk s postižením nemá prakticky žádnou hodnotu. A pak přijede domů se zlatou paralympijskou medailí. Ne každého to sice ohromí, ale už to není ten, co nic nemůže, vylepší si rázem sociální status, když ne z nuly na sto, tak aspoň na padesát. A za to některým (a ať hodí kamenem, kdo to někdy zažil, takže stoprocentně ví, že by to sám nikdy neudělal a v klidu umřel v naprosté bídě) podvod na úkor jiných postižených sportovců stojí. Život je boj a referovat o něm stereotypně znamená hodně ho zplošťovat.

Byla bych hrozně nerada, kdyby si z tohohle textu někdo odnesl dojem, že přinášení negativních informací o sportu postižených je přijatelnou variantou „vybalancování“. Ne, není. Jedinou přijatelnou variantou je komplexní pohled na sport postižených prostřednictvím kvalitních sportovních reportáží od autorů a autorek kteří/které tématu skutečně rozumějí. Jako to dělá na svém webu třeba britská ITV. Ne stručné výsledkové souhrny a sem tam něco skandálního, ať už pozitivně, nebo negativně.