Dokument slovenského režiséra Juraje Lehotského Slepé lásky považuju za film roku. Přestože mám „pohyblivé obrázky“ moc ráda a za rok jich dost stihnu, ať už na Dvojce, v kině, nebo na festivalech, nenašla bych letos nic, co by ve mně vyvolalo zážitek adekvátní pocitu, který jsem měla po zhlédnutí Slepých lásek na jihlavském festivalu dokumentárních filmů.

Čtyři příběhy o lásce zrakově handicapovaných lidí, které právem sklízejí po světě ocenění (například CICAE Art Cinema v Cannes), jsou totiž natočeny tak, jak to u filmů o handicapovaných často bohužel nebývá zvykem – nesmírně empaticky, bez stopy patosu a s lehkým humorem. Asi nejsilněji ze Slepých lásek vyzařuje právě režisérovo velké pochopení pro svět lidí se zrakovým postižením. Přestože se v některých případech jedná o přibližování velmi závažných situací, Lehotský nikdy prvoplánově nedojímá, jeho hrdinové neříkají velké fráze, vidíte, že život handicapovaného člověka v nepostižené společnosti sice je obtížnější, ale neznamená to, že nemůže být pěkný.

Některé momenty, jako třeba poloanimovaná sekvence touhy hlavní postavy prvního příběhu Petera podívat se pod mořskou hladinu, jsou odvážné svým vtipem, přitom ale nezesměšňují, jen odlehčují situaci. Stejně tak když si Elena s Lacem ze třetí části balí vedle sebe dárky k vánocům, protože jeden nevidí, co pro něj druhý má. Částečně vás to jako vidícího člověka dojímá, ale Juraj Lehotský to natočil tak, abyste se nedojímali lacině, a vlastně se té situaci tak trochu pousmáli, a přitom necítili vinu. Jako vidícího vás prostě nikdy nenapadlo, že taková věc může nastat, takže se tak trochu smějete vlastní nevědomosti.

Nutí vás to přemýšlet, zabývat se světem nevidomých. Třeba já jsem si uvědomila, že přestože jsem kolikrát natáčela se zrakově postiženými, vždy to byli lidé, kteří kolem sebe měli někoho, kdo viděl, tudíž řada aspektů jejich života mi zůstala absolutně utajena, protože se kvůli tomu, že žijí třeba se zrakově nepostiženou manželkou, adaptují na pravidla většinové, vidící společnosti.

Juraj Lehotský nám všem, kteří točíme o handicapovaných lidech, ukázal, jak by se to mělo dělat, a zároveň ukazuje celé společnosti, jak postižené lidi vnímat. A já mu za to moc děkuju. A taky doufám, že se na jeho film podívají lidé, kteří rozhodují o tom, zda na Národní třídě bude, nebo nebude bezbariérový výstup z metra. Lekce empatie by jim prospěla.

Více o Slepých láskách: zde
Výzva Radě hlavního města Prahy za MHD přístupnou: zde