Soubor The Tap Tap vidíte a slyšíte jednou a už na něj nezapomenete, to vám garantuju. Handicapovaní lidé z Jedličkova ústavu v něm pod vedením Šimona Ornesta spolu s nepostiženými kolegy hrají na nejrůznější hudební nástroje, zpívají a akce si také moderují. Vystupují s nimi i David Koller, nebo právě jako moderátorka Eva Holubová. Když jsem The Tap Tap viděla loni na vyhlášení nejlepšího handicapovaného sportovce roku 2007, stoprocentně mě dostali. Originální aranžmá známých skladeb a vtipné hlášky mezi nimi pronášené sympatickým klukem s částečně ochrnutými mluvidly, který to má v hlavě evidentně srovnané jako málokterý spoluobčan, jen se mu to hůř vyjadřuje, a proto si o něm řada méně bystrých, nicméně oficiálně nepostižených, spoluobčanů může myslet, že je prostě hloupý.

Když jsem o The Tap Tap vyprávěla svému příteli, úplně stoprocentně mi nevěřil. Nicméně jsem ho na jejich koncert zatáhla na jeho oblíbeném festivalu Mezi ploty a po dvou minutách mi dal za pravdu. Musíte je vidět i slyšet a věřím, že ani vy nebudete zklamaní. A s kým hit Standa ani trochu na židli nepohne, ten mi může napsat do diskuse k blogu, že dávám špatné tipy :-). Nejbližší vystoupení The Tap Tap a víc informací o nich najdete zde.

Na projektech jako je soubor The Tap Tap, nebo například právě probíhající dva festivaly – Normální festival, který se věnuje filmu a divadlu o mentálně handicapovaných, s nimi a pro ně, a Festival integrace Slunce (info o nich zde a zde) – se mi nejvíc líbí, že se nejedná o nějaké (pseudo)charitativní vystoupení, kde nepostižené celebrity laskavě zapějí, pak promluví, jak moc handicapované milují a obdivují, a jdou zase domů. Postižení lidé na takových akcích často pouze statují v rolích těch, kterým byla milostivě přidělena pozornost, eventuálně šek, ale nedostanou například prostor, aby promluvili.

Tímhle vynikala například vyhlášení Paralympionika roku 2002 – 2005. Na vyhlašování výsledků roku 2005, které se odehrálo na jaře 2006, došlo k ještě trapnější situaci, kdy se na pódiu promenovaly persony politické z různých stran, a samozřejmě mluvily. Déle než sportovci, prázdněji než sportovci

No a právě proto mám radost, že v posledních letech se hodně rozvíjejí akce, které sice organizují nepostižení lidé, ale s handicapovanými a pro ně. Tak podle mě vypadá integrace. Takže vzhůru do kina a do divadla (Normální festival letos prvně opustí Prahu a bude v ozvěnách i v Plzni a Brně)!