Bezbariérovost není "zbytečnost pro postižený"
Národní třída bude bezbariérová. Podle zprávy Hany Rojkové z deníku 24 hodin to slíbil spolubloger Pavel Bém, toho času pražský primátor. Organizátoři petice za MHD přístupnou, na kterou jsem vás upozorňovala, na ni sesbírali přes deset tisíc podpisů a publicita, které se jí dostalo, k řešení situace výrazně přispěla. Prý také vznikne Skupina pro bezbariérovou Prahu. Pokud bude akční, tak je to fajn, podobná uskupení by stoprocentně prospěla i dalším českým městům. V souvislosti s peticí a ohlasy na ní jsem nicméně zaznamenala, že stále ještě existuje docela dost lidí, která si myslí, že bezbariérovost je „zbytečnost pro postižený“.
Bohužel je to názor značně pomýlený. Jednak i kdyby to bylo jen pro postižené lidi, nebylo by to zbytečné, protože jich mezi námi žije dost, většina z těch, kterým to handicap dovolí, pracuje a odvádí daně a pojištění a mají stejná práva jako kdokoliv jiný. Dále ale také z bezbariérovosti těží i například rodiče s kočárky, kteří k náročné péči o miminko nemusejí mít ještě bolesti zad ze zvedání těžkého kočáru každých patnáct minut, pokud se vydají MHD třeba na nákup do města (a rozhodně se to netýká jen Prahy). A v neposlední řadě z ní těží, nebo jednou bude těžit, i zatím nehandicapovaná populace. Populace stárne, artróz a umělých kloubů přibývá, to, že je člověk dneska vysportovaný squashista, který bez obtíží přeskočí každou překážku, neznamená, že tak bude vypadat i za deset dvacet let.
Vím, o čem mluvím. Zhruba od března jsem začala mít potíže s chůzí. Pořád mě pobolívala pravá noha. V červnu už se to nedalo vydržet. Zavítala jsem na ortopedii. A tam přišel pro nadšenou sportovkyni (do té doby jsem sportovala zhruba 4x týdně) šok. Pravděpodobně vinou vrozené vady mám pravý kyčelní kloub ohoblovaný jako solidně použitý šedesátiletý člověk. Nikdy jsem neměla obtíže, ani sportovní úraz, tudíž mi do té doby kyčle nerentgenovali, proto na to nikdo dřív nepřišel. Ráz na ráz jsem musela dát na půdu squashovou a tenisovou raketu i florbalovou hokejku. Pingpong taky není s mou kyčlí zcela kompatibilní, ale s každodenním cvičením a omezeným tréninkem to jde. Dost mě to rozhodilo, a to se mi na to, co se člověku může stát, vlastně nic nestalo.
Jenže některá období mě kyčel bolí jako čert, a i když celkem dost vydržím, tak když lezu do pátého patra v domě, kde bydlím a kde má stavební firma už měsíc skluz s výtahem, dávám stavbyvedoucímu roztomilá jména. No a třeba u metra jsem pak ráda, že schody jedou, že do nich nemusím stoupat. A tahle „drobnost“ i daleko horší věci, mohou v životě potkat každého a chtěla bych pak ty hrdiny vidět, jak říkaj: „Bezbariérovost? Zbytečnosti pro postižený!“
Bohužel je to názor značně pomýlený. Jednak i kdyby to bylo jen pro postižené lidi, nebylo by to zbytečné, protože jich mezi námi žije dost, většina z těch, kterým to handicap dovolí, pracuje a odvádí daně a pojištění a mají stejná práva jako kdokoliv jiný. Dále ale také z bezbariérovosti těží i například rodiče s kočárky, kteří k náročné péči o miminko nemusejí mít ještě bolesti zad ze zvedání těžkého kočáru každých patnáct minut, pokud se vydají MHD třeba na nákup do města (a rozhodně se to netýká jen Prahy). A v neposlední řadě z ní těží, nebo jednou bude těžit, i zatím nehandicapovaná populace. Populace stárne, artróz a umělých kloubů přibývá, to, že je člověk dneska vysportovaný squashista, který bez obtíží přeskočí každou překážku, neznamená, že tak bude vypadat i za deset dvacet let.
Vím, o čem mluvím. Zhruba od března jsem začala mít potíže s chůzí. Pořád mě pobolívala pravá noha. V červnu už se to nedalo vydržet. Zavítala jsem na ortopedii. A tam přišel pro nadšenou sportovkyni (do té doby jsem sportovala zhruba 4x týdně) šok. Pravděpodobně vinou vrozené vady mám pravý kyčelní kloub ohoblovaný jako solidně použitý šedesátiletý člověk. Nikdy jsem neměla obtíže, ani sportovní úraz, tudíž mi do té doby kyčle nerentgenovali, proto na to nikdo dřív nepřišel. Ráz na ráz jsem musela dát na půdu squashovou a tenisovou raketu i florbalovou hokejku. Pingpong taky není s mou kyčlí zcela kompatibilní, ale s každodenním cvičením a omezeným tréninkem to jde. Dost mě to rozhodilo, a to se mi na to, co se člověku může stát, vlastně nic nestalo.
Jenže některá období mě kyčel bolí jako čert, a i když celkem dost vydržím, tak když lezu do pátého patra v domě, kde bydlím a kde má stavební firma už měsíc skluz s výtahem, dávám stavbyvedoucímu roztomilá jména. No a třeba u metra jsem pak ráda, že schody jedou, že do nich nemusím stoupat. A tahle „drobnost“ i daleko horší věci, mohou v životě potkat každého a chtěla bych pak ty hrdiny vidět, jak říkaj: „Bezbariérovost? Zbytečnosti pro postižený!“