Volha - sonda do života Standů Pekárků
Poslední tři dny jsem strávila ve Volze. Ne v řece, ale v knize Karla Hynie, která je podle mě jedním z nejzdařilejších českých románů posledních let. Autor v něm popisuje především osud řidiče Československé televize Standy Pekárka, jenže hlavní kouzlo spočívá v tom, jak dovedně se mu podařilo propojit život jednotlivce s událostmi celospolečenskými (děj se odehrává od začátku normalizace do počátku 21. století), aniž by to působilo křečovitě nebo naučně.
Od dětství jsem posedlá čtením. Na mámě jsem si ve čtyřech a půl se zarputilostí sobě vlastní vynutila, aby mi „vysvětlila písmenka“, a od té doby jsem je už neopustila. Občas se mi ale stává, že knihy odkládám v polovině, protože se mi nechce filozofovat, nebo jsem zklamaná, když dokážu přesně předvídat zápletky a vše si potvrdím na plytkém konci bez pointy.
Volha je ale jiná. Rychle plynoucí, vtipná, a přece dost smutná, s perfektně napsanými dialogy.
Normalizaci v její nejtvrdší podobě jsem nezažila, znám ji jen ze vzpomínek prarodičů a rodičů, na komunistickém režimu, stejně jako na dalších totalitách mě nicméně vždycky nejvíc fascinovalo, jak a proč mu lidé podléhali, respektive nepodléhali, jak si svá „selhání“ zdůvodňovali atp. Z toho důvodu se velmi zajímám o orální historii, nebaví mě „velké dějiny“ s daty, ale konkrétní lidské příběhy. Volha nabízí spoustu variant a modelů, jak se šlo vypořádat s režimem, případně jak se režim vypořádal s lidmi, a ukazuje i to, jak se lidé následně vypořádali se sametovou revolucí, slovy hlavní postavy knihy – s „plyšákem“.
Standa Pekárek je klasický antihrdina, na druhé straně takových, jako je on, s podobně neprůstřelnou „oportunistickou“ logikou, kteří se pružně dokážou přizpůsobit jakékoliv situaci, potkáte dost. Ani bych se nedivila, kdyby si, pokud budou Volhu číst, říkali: „No jasně, vo’e, takle to bylo, na tom přece neni nic špatnýho, co se mu jako jeví, vo’e?!“
Od dětství jsem posedlá čtením. Na mámě jsem si ve čtyřech a půl se zarputilostí sobě vlastní vynutila, aby mi „vysvětlila písmenka“, a od té doby jsem je už neopustila. Občas se mi ale stává, že knihy odkládám v polovině, protože se mi nechce filozofovat, nebo jsem zklamaná, když dokážu přesně předvídat zápletky a vše si potvrdím na plytkém konci bez pointy.
Volha je ale jiná. Rychle plynoucí, vtipná, a přece dost smutná, s perfektně napsanými dialogy.
Normalizaci v její nejtvrdší podobě jsem nezažila, znám ji jen ze vzpomínek prarodičů a rodičů, na komunistickém režimu, stejně jako na dalších totalitách mě nicméně vždycky nejvíc fascinovalo, jak a proč mu lidé podléhali, respektive nepodléhali, jak si svá „selhání“ zdůvodňovali atp. Z toho důvodu se velmi zajímám o orální historii, nebaví mě „velké dějiny“ s daty, ale konkrétní lidské příběhy. Volha nabízí spoustu variant a modelů, jak se šlo vypořádat s režimem, případně jak se režim vypořádal s lidmi, a ukazuje i to, jak se lidé následně vypořádali se sametovou revolucí, slovy hlavní postavy knihy – s „plyšákem“.
Standa Pekárek je klasický antihrdina, na druhé straně takových, jako je on, s podobně neprůstřelnou „oportunistickou“ logikou, kteří se pružně dokážou přizpůsobit jakékoliv situaci, potkáte dost. Ani bych se nedivila, kdyby si, pokud budou Volhu číst, říkali: „No jasně, vo’e, takle to bylo, na tom přece neni nic špatnýho, co se mu jako jeví, vo’e?!“