Celou dobu jsem si myslela, že za kauzou vyměněných holčiček stála parta pitomečků, kteří hecovali otce jedné z nich Libora Brožu v hospodě, že dcera beztak není jeho. Rozhovor z pondělní Mladé fronty DNES s matkou pana Broži Annou to ale vyvrací. Tím, kdo na Brožu tlačil, byla totiž právě ona. Hlavní argument? „Copak je špatného na tom, když chce člověk vědět, zda má pokrevní vnouče!“ řekla paní Brožová reportérce Ivaně Karáskové.

Už slyším, jak někteří lidé říkají – jasně, krev není voda, byla v právu. Já si ale myslím, že v právu nebyla. Nejen ve světle článků, jako je například text Lenky Smyčkové tady na Aktuálně.cz - zde, lze bez potíží říct, že paní Brožová svou urputností a podezíravostí dramaticky přispěla k tomu, že se minimálně šesti lidem obrátil život vzhůru nohama, a rozhodně ne příjemným způsobem (byť prvotním viníkem je samozřejmě třebíčská nemocnice, které výměnu provedla). A z rozhovoru navíc vůbec nevyplývá, že by paní Brožová na začátku myslela na záměnu, ne ne, podezírala snachu. Nejsmutnější na tom všem je, že nejvíc celá kauza nezasáhla paní Brožovou, ale otce druhé rodiny a matky holčiček. Jak to bude s děvčátky, se uvidí v budoucnu.

Celý případ jen ukazuje, kam vede přehnaná starostlivost úkazu, který jsem si pro sebe pojmenovala „vlastnický rodič“. Jedná se o člověka, který chce mít „v dobré vůli“ neustále vliv na život svých dětí, nikdy nepřijme plně nikoho „cizího“ do rodiny, a naopak kohokoliv, s kým nemá společnou krev, apriori podezírá z nekalostí (jako paní Brožová svou snachu): „Jako matka čtyř dětí kouknu a vidím. Když se moje děcka narodila, měla určitou podobu do obou rodin, ale tahle holčička byla úplně jiná. Když se lidi dívali do kočárku, nikdo neřekl, to je celá máma nebo celej táta. Povídám, Libi, já chci vědět pravdu. Nepopírám, tlačila jsem na něj,“ řekla paní Brožová mimo jiné v rozhovoru v MF DNES.

Co je to za nesmysly? Jsou děti, které jsou podobné třeba pradědečkovi, kterého těžko může někdo z nahlížejících známých do kočárku znát, takže se děcko zdá nikomu nepodobné, a běží kvůli tomu rodiče mimina na testy DNA? I když dneska už možná ano… Každopádně pan Broža se mi zdá z fotek i TV záběrů dost starý na to, aby si poradil sám, a to, že se mu matka pletla do života a potažmo do vztahu s jeho partnerkou a dítětem, je podle mě neomluvitelné. Se svými rodiči mám skvělé vztahy, udělají pro mě první a poslední, ale „nekoučují“ mě, pomoc poskytují až ve chvíli, kdy o ni požádám, do té doby mě nechávají „zocelit“. Vyrostla jsem v rodině, která respektuje soukromí druhého, a od malička jsem nesla špatně zásahy prarodičů, kteří to takhle z domova postavené neměli a snažili se někdy působit jako „vlastničtí rodiče“. Viděli jen svoje dítě, tedy tátu, nebo mámu, a ne toho druhého. Dopadlo to (ťukám na dřevo) dobře, postupně jsme se všichni naučili společnému soužití, prarodiče pak tomu, že klanové rozdělení moci se na nás aplikovat nedá, mám je ráda a vše funguje „normálně“.

Mám ale přátele s extrémnějšími zážitky. Maminka mojí kamarádky odnesla neustálou konfrontaci s tchyní (bydleli společně v jednom domě), která na ní od začátku nenašla nit suchou a neustále se do partnerského vztahu pletla, vážnými psychickými problémy. Naštěstí se vzchopila k rozvodu a dnes žije harmonicky s jiným partnerem. Kamarádka si ale nechutné scény bude pamatovat napořád. Jiný kamarád mi vyprávěl o tom, jak rodiče jeho otce nesnášeli jeho matku, a svou nelibost přenášeli i na vnoučata, která byla snaše podobná. Naopak děti své dcery milovali a náklonnost dávali najevo jak chováním, tak třeba hezčími a zajímavějšími hračkami k Vánocům. Samozřejmě tak, aby to druhá, „horší“ vnoučata pěkně viděla…

Samozřejmě nechci říct, že takové chování je norma. Ale myslím si, alespoň soudě podle toho, co vypravují lidé kolem mě a co jsem měla možnost zažít, že se nejedná zase o takovou výjimku. Popouzí mě způsob, jakým se lidé fixují jenom na „svoje“ a „jiné“ odmítají. Často ne odůvodněně, ale jen proto, že je to prostě „cizí“ a chová se „jinak“. Vlastně je to pořád dokola to samé v mnoha různých obměnách. A případ holčiček z nemocnice v Třebíči ukazuje, co všechno může netolerantní chování způsobit.

Celý rozhovor s Annou Brožovou zde

P. S.: Koukala jsem, že s paní Gelbart máme dneska stejné téma, s jejím náhledem na problematiku adopce a náhradní péče se plně ztotožňuju.