Když jsem teď na Otevřeném mistrovství Holandska v atletice handicapovaných koukala na více než dvoumetrového a více než stokilového válečného veterána Rusa Alexeje Ašapatova, paralympijského vítěze z Pekingu v hodu diskem, přemítala jsem nad absurditou situace. Nad tím, že bez válek by sport handicapovaných postrádal řadu hvězd. Ostatně právě kvůli veteránům z první světové války se kdysi rozjel sport postižených v amerických rehabilitačních ústavech. A co teprve po druhé světové válce!

Nepochybuju sice, že asi všichni ti, kterých se to týká, by svoje rekordy vyměnili za chybějící končetiny, nebo zdravou míchu, na druhé straně sport řadě z nich umožňuje v kulturách, které staví na silném mužském elementu, žít i v této situaci důstojný život, kterého by se jako „pouze handicapovaní“ nikdy nedočkali. Byť k postižení třeba přišli při hájení zájmů svého státu, státu jsou pak dost jedno. Týká se to hlavně zemí, kde je dominantním náboženstvím islám.

Mezinárodní klasifikátoři handicapu, kteří zařazují postižené lidi do příslušných sportovních kategorií podle jejich postižení, vám, samozřejmě striktně „off-record“, potvrdí, že nejvíc těch, kteří simulují těžší handicap, než skutečně mají, aby se zvýšila jejich šance na dobré výsledky na soutěžích, je z Blízkého východu. A pokud se na jejich podvod přijde, což se, vzhledem k erudici klasifikátorů stává ve většině případů, „hříšník“ argumentuje tím, že mu sport zajistí příjem pro něj i rodinu, což je jinak na vozíku v jeho zemi obtížné.

Důležitým prvkem ale je, co se sociálního statutu a možností cestování týče, sport pro handicapované válečné veterány právě i v Rusku. A ruské aktivity slouží jako zásobárna nových a nových sportovců. Na Dutch Open dorazilo vedle již známého Ašapatova (ten má amputovanou nohu a jeho světový rekord v hodu diskem ze sedě je 57 metrů 61 centimetrů) hned několik nováčků, mezi nimi i klasická „minová“ oběť s amputovanou levou rukou i nohou.

Předností handicapovaných sportovců, kteří jsou válečnými veterány, je obvykle velká vůle a solidní fyzická kondice, které je předurčují k rychlému vzestupu a při osvojení potřebné techniky i k zajímavým výsledkům.

Dalším důkazem této absurdní symbiózy války a sportu handicapovaných je kambodžské družstvo sedících volejbalistů, složené právě z obětí nášlapných min. Zatím neparalympijským sportem, tedy tím, který není na hrách, je fotbal amputářů. Největší boom zažívá v Africe, kde spojuje v jednom reprezentačním týmu často ty, kteří se v předchozích válkách vzájemně mrzačili…