První věc, které si ve Spojených státech všimnete je, že za všechno platíte. Prostě tam to tak je.

Jdete do baru a dáte si drink, automaticky se očekává, že společně s tím, co zaplatíte přidáte jeden dolar, jako spropitné pro barmana. Většina z nich žije právě z dýšek. Pokud je Američan v baru s Evropanem, chvíli trvá než mu to vysvětlí, často pak s výrazem OMG doplácí dýško za svého kamaráda ze starého kontinentu, který bude vytrvale argumentovat, že si barman peníze nezaslouží). V taxi mi dýško z ruky skoro vytrhl nevrlý řidič, rychle si zvyknete, tak nějak vám to přijde normální.

Platí se i za vzdělání, a to nemalé peníze.

Nechci v tomto textu rozebírat problematiku školného, ale chci říct, že ano – myslím si, že je nevyhnutelné ho v nějaké podobě časem zavést. Jinak holt ty univerzity mít peníze nebudou. Použiju-li rétoriku některých studentů, kteří v rámci Týdnu neklidu protestovali, tak na některých nejlepších světových univerzitách je vzdělání byznys, a to tvrdý, ale také přináší výsledky (zázemím pro studenty, pro akademiky atd.).

V souvislosti s protesty mě zaujala debata, kterou na stránkách médií vedli mí kolegové. Stanislav Balík a Jiří Hanuš napsali komentář a k němu se vyjádřili kolegové Ondřej Císař a Kateřina Vráblíková http://bit.ly/yN2X3J. Pořád mi hlavě rezonuje hlavní poselství textu druhé autorské dvojice, které v podstatě říká, že demokracie by měla být postavena na neustále probíhajícím řízeném konfliktu. Negativně se vymezují vůči konsensuální demokracii (tak jak ji chápu v lijphartovském slova smyslu), že jde prostě o to najít souhlas v rámci společnosti.

Konflikt, neustálý konflikt.

A tak přemýšlím, jak by to v praxi mělo vypadat. Jak dosáhnout vzájemného porozumění skrze konflikt? Jak by to mělo fungovat v rámci zastupitelské demokracie, má to být formou neustálého vyhroceného dialogu? Je to konstruktivní a realistické? Jak je možné toho dosáhnout? Posílit principy přímé demokracie a vytvořit podmínky pro širší společenskou debatu. Pro každého, kdo se někdy zúčastnil zastupitelstva či stranické schůze, je to lehce děsivá představa. Má naším cílem být demokracie z časů, kdy se na Agoře přeli cnostní občané Athén, z nichž každý, který měl občanská práva byl zároveň zdatným rétorem?

Takže kladu na pomyslné misky vah konsensuální souhlas a permanentní limitovaný konflikt. Dva zcela odlišné principy, které těžko propojit, a které představují zcela odlišný náhled na společnost. Protest a nesouhlas, jako forma společenské participace.

Trochu to zní, jako rodinná večeře (máte-li velkou rodinu) víte, že to je samo o sobě dost dramatické, a že potenciálních konfliktů a zlomových bodů je mnoho. Hostitelka se snaží o udržení křehké rovnováhy, snaží se aby každý dobře najedl. Rodinná tichá dohoda je, budeme milý a nebudeme si vyčítat, co se dělo v loni o Vánocích, druhá varianta v sobě zahrnuje zvýšené hlasy, slzy, padající talíře a dramatické odchody.

Osobně se přikláním ke konsensu (až to může znít příliš konzervativně), přijde mi prostě konstruktivnější hledat řešení, jak dělat věci společně. Navíc se mi pravidelně při takových debatách vrací vzpomínka na jednu situaci v newyorském metru. Horký dusný červnový den, venku stojí vzduch a je 35 stupňů, spěchám z univerzity (mimochodem soukromé a drahé, čímž děkuji Fulbrightově nadaci za stipendium) - na metro: mám totiž důležitou schůzku s přáteli a už mám zpoždění (chronické zpoždění je něco, jako únavový syndrom, těžko se to vysvětluje a nedá se toho zbavit).

V takovém horku a devadesátiprocentní vlhkosti se vám kůže potáhne filmem potu a jediné, co chcete je už být v podzemce v klimatizovaném vagonů. Čekám na expres D směrem na stanici Grand Street. Na peronu je ještě o pár stupňů více než venku. Doslova vtečeme do vagónu, klimatizace. Na tvářích všech se začíná objevovat normální výraz. Jedeme.

Pak vagón znenadání zastaví, zhasnou světla, ta se po chvíli rozsvítí, ale přestane fungovat klimatizace. A vagon stojí a stojí. Držím se tyče a ruka mi klouže pomalu dolů, vedro je nesnesitelný. Začínám dupat nohou a cuká mi horní ret, jakože no to to. Pak se rozhlídnu, nikdo nic neříká. Lidé stojí, jedna slečna se dále maluje, maminka vysvětluje dcerce, jak dodělat úlohu z matematiky.

A výraz tváří? Uff musíme to vydržet. Stačilo by jedno hlasité f...k a atmosféra by se proměnila a vagon, který byl už tak dost pekelný by se proměnil v peklo. Představa nadávající panikařící masy je hrozná. Takhle jenom stojíme a čekáme. Pak zachrchlá hlas z amplionu a po dvaceti minutách jedeme. Přátele počkali.