A co na to pan Dobrák?
Do volebního víkendu zbývá necelých deset týdnů. O tom, že volby budou mít mimořádný význam pro podobu a další směřování země, a že částečně napoví i na otázku, kdo na Hradě vystřídá současného prezidenta, se napsalo již mnohé.
Stejně tak je poměrně jasné, že volební kampaň sociálních demokratů jede jako dobře namazaný stroj. Jednoduchá srozumitelná hesla, silácká prohlášení, nepřehlédnutelný lídr, vršící se volební preference a hlavně neustálá systematická práce a komunikace s voliči. ČSSD investuje do kampaně nemalé prostředky, energii a neustále bombarduje své okolí informací o tom, kdo by měl vyhrát a kdo prohrát. Nelze tvrdit, že kampaň ČSSD překvapuje inovací či využíváním nových technologických postupů, není ani nijak originální a do velké míry recykluje ověřené strategie a postupy z kampaně v roce 2006. Je to prostě solidní marketingově orientovaná kampaň s jasně definovaným cílem vyhrát volby a nepřijít ani o minutu mediálního prostoru v televizi či jeden řádek v médiích.
Odlišná situace panuje v táboře, který si samotná ČSSD stanovila jako hlavního nepřítele. Z hlediska organizování volební kampaně se nabízí otázka, zda-li je na místě kritizovat paralyzovanou stranu - ODS totiž dlouhodobě nereaguje na žádné kroky ze strany ČSSD. Volební strategie spočívá v tom vyděsit značnou část populace, která pak občanské demokraty bude volit, protože oni utnou ČSSD tipec. Kampaň není ani chaotická, kampaň není. Masáž a cílený marketing ČSSD papírová figurka pana Dobráka (kde je?) doposud nebyla schopna zastavit. Kampaň má údajně teprve začít. ODS respektive její lídr Mirek Topolánek umí překvapit. Mediální prostor, který ODS opanovala v posledních dnech, mnoha spolustraníkům evidentně radost nedělá. Nikoho nepřekvapí, že ČSSD a její předseda Jiří Paroubek chtějí ve své tiskové zprávě odchod nejenom Mirka Topolánka, ale i volebního manažera Ivana Langera, když už tak už.
Jak se k situaci, kdy bývalý premiér utrousí při focení pro rozhovor pro časopis výroky, které pak jsou-li vytrženy z kontextu, dokážou urazit současného premiéra a českou populaci. Bez ohledu na to, že tyto výroky nikdy neměly opustit místnost, zazněly mimo připravovaný rozhovor, poukazují na velký problém. Politik by měl být profesionální a být si vědomý toho, že je veřejnou figurou a způsobem, jakým se vyjadřuje by měl jasně eliminovat situaci, která nastala v Topolánkově případě. Všichni víme, jak je příjemné spolupracovat s profesionály a spolehnout se na to, že lidé jsou profesionální.
V tomto případě není ani profesionální reakce ODS. Prohlášení byla ze začátku střídmá, vypjatější až po žádost o rezignaci. Potvrzuje se, že strana není ani navzdory brněnském setkání Vize 2020, kde hřímala slovy o jednotě a harmonii, jednotná, ba právě naopak - v ODS to vře. Pnutí ve straně vede k tomu, že jsou skupiny a některé volební obvody, které chtěly a budou chtít Topolánkův odchod. Situace je tedy zapeklitá, nabízí se příležitost, jak si to vnitrostranicky „rozdat“ a prostořekého předsedy se konečně zbavit a vyřešit tím všechny problémy ve straně.
Jenže očekávat, že Topolánkův odchod ODS spasí a její preference vyletí vysoko nad oranžové výšiny, je zcela pomýlené. Topolánkův odchod by navíc po úspěšných volbách (či volebním výsledku nad 20 procent) mohl získat rozměr politického sebeobětování a záchrany strany. Stejně tak jako očekávat, že zůstane-li Mirek Topolánek předsedou, bude strana voliči, členy a vůbec všemi zatracena. S očekáváními je jeden velký problém, většinou nedopadnou podle našich představ. Tak nějak to mnohdy dopadne, že za hrdiny nepovažujeme ty, co kopou do někoho, kdo leží na zemi.
Měnit lídra uprostřed volební bitvy většinou není strategický krok. Voliči ODS poměrně logicky a oprávněně čekají, že se strana semkne, vylepí pár panů Dobráků po kotlině a vnitrostranické půtky se vyřeší po volbách. O politické kariéře Mirka Topolánka by měly rozhodnout politické činy, volby a ne věty vytržené ze souvislosti.
Jeden nápad, kdo by mohl být novým předsedou tu je. Co kdyby jím byl sympatický papírový černobílý pan Dobrák.
Stejně tak je poměrně jasné, že volební kampaň sociálních demokratů jede jako dobře namazaný stroj. Jednoduchá srozumitelná hesla, silácká prohlášení, nepřehlédnutelný lídr, vršící se volební preference a hlavně neustálá systematická práce a komunikace s voliči. ČSSD investuje do kampaně nemalé prostředky, energii a neustále bombarduje své okolí informací o tom, kdo by měl vyhrát a kdo prohrát. Nelze tvrdit, že kampaň ČSSD překvapuje inovací či využíváním nových technologických postupů, není ani nijak originální a do velké míry recykluje ověřené strategie a postupy z kampaně v roce 2006. Je to prostě solidní marketingově orientovaná kampaň s jasně definovaným cílem vyhrát volby a nepřijít ani o minutu mediálního prostoru v televizi či jeden řádek v médiích.
Odlišná situace panuje v táboře, který si samotná ČSSD stanovila jako hlavního nepřítele. Z hlediska organizování volební kampaně se nabízí otázka, zda-li je na místě kritizovat paralyzovanou stranu - ODS totiž dlouhodobě nereaguje na žádné kroky ze strany ČSSD. Volební strategie spočívá v tom vyděsit značnou část populace, která pak občanské demokraty bude volit, protože oni utnou ČSSD tipec. Kampaň není ani chaotická, kampaň není. Masáž a cílený marketing ČSSD papírová figurka pana Dobráka (kde je?) doposud nebyla schopna zastavit. Kampaň má údajně teprve začít. ODS respektive její lídr Mirek Topolánek umí překvapit. Mediální prostor, který ODS opanovala v posledních dnech, mnoha spolustraníkům evidentně radost nedělá. Nikoho nepřekvapí, že ČSSD a její předseda Jiří Paroubek chtějí ve své tiskové zprávě odchod nejenom Mirka Topolánka, ale i volebního manažera Ivana Langera, když už tak už.
Jak se k situaci, kdy bývalý premiér utrousí při focení pro rozhovor pro časopis výroky, které pak jsou-li vytrženy z kontextu, dokážou urazit současného premiéra a českou populaci. Bez ohledu na to, že tyto výroky nikdy neměly opustit místnost, zazněly mimo připravovaný rozhovor, poukazují na velký problém. Politik by měl být profesionální a být si vědomý toho, že je veřejnou figurou a způsobem, jakým se vyjadřuje by měl jasně eliminovat situaci, která nastala v Topolánkově případě. Všichni víme, jak je příjemné spolupracovat s profesionály a spolehnout se na to, že lidé jsou profesionální.
V tomto případě není ani profesionální reakce ODS. Prohlášení byla ze začátku střídmá, vypjatější až po žádost o rezignaci. Potvrzuje se, že strana není ani navzdory brněnském setkání Vize 2020, kde hřímala slovy o jednotě a harmonii, jednotná, ba právě naopak - v ODS to vře. Pnutí ve straně vede k tomu, že jsou skupiny a některé volební obvody, které chtěly a budou chtít Topolánkův odchod. Situace je tedy zapeklitá, nabízí se příležitost, jak si to vnitrostranicky „rozdat“ a prostořekého předsedy se konečně zbavit a vyřešit tím všechny problémy ve straně.
Jenže očekávat, že Topolánkův odchod ODS spasí a její preference vyletí vysoko nad oranžové výšiny, je zcela pomýlené. Topolánkův odchod by navíc po úspěšných volbách (či volebním výsledku nad 20 procent) mohl získat rozměr politického sebeobětování a záchrany strany. Stejně tak jako očekávat, že zůstane-li Mirek Topolánek předsedou, bude strana voliči, členy a vůbec všemi zatracena. S očekáváními je jeden velký problém, většinou nedopadnou podle našich představ. Tak nějak to mnohdy dopadne, že za hrdiny nepovažujeme ty, co kopou do někoho, kdo leží na zemi.
Měnit lídra uprostřed volební bitvy většinou není strategický krok. Voliči ODS poměrně logicky a oprávněně čekají, že se strana semkne, vylepí pár panů Dobráků po kotlině a vnitrostranické půtky se vyřeší po volbách. O politické kariéře Mirka Topolánka by měly rozhodnout politické činy, volby a ne věty vytržené ze souvislosti.
Jeden nápad, kdo by mohl být novým předsedou tu je. Co kdyby jím byl sympatický papírový černobílý pan Dobrák.