O víkendu server neovlivni.cz využil informaci o zrušení části ochrany Hadích lázní v Teplicích k tomu, aby si sekl do prezidenta a všechna média, která mají s prezidentem nevyřízené účty, to s chutí přebrala. Protože nikdo se nezajímal, jaká je situace v Hadích lázních doopravdy, sestavil jsem zde aspoň stručné resumé.

Teplické Hadí lázně jsou objekt v mimořádně špatném stavu a mnozí místní lidé říkají, že je lepší, aby tam bylo aspoň něco, než tam už brzy nebude nic. Budova je vyprázdněna, vnitřek je zdevastován a to, co vypadá zvenčí romanticky, je jen skořápka, která je zevnitř v mimořádně špatném stavu. Náklady na rekonstrukci do původního podoby jsou už dávno nad hranicí rentability a je proto třeba přestat byrokraticky uvažovat v intencích, že co je památkově chráněné tak dlouho, je třeba to chránit dál (dokud se to nerozpadne úplně), a pragmaticky zvažovat využití objektu s přihlédnutím k co nejlepšímu možnému využití pro místní obyvatele. A to jak vzhledem k reprezentativnímu umístění, tak i vzhledem k historii objektu a nezpochybnitelnému geniu loci, které místo má.

Takto nahlédnuto je objekt už ve stavu, kdy ho nelze vrátit k původnímu využití, lze ho ale zachránit jako exteriérový historický objekt a dát mu nové, smysluplné využití.

A tady je třeba říci, že vzdor mediální hysterii, památková ochrana Hadích lázní stále trvá, protože objekt je uvnitř památkové zóny Teplic. Vzhled objektu, jeho exteriéry, jsou proto i nadále právně chráněny. Vnitřek objektu, jak ukázala už i média, je zcela devastován, vybavení je vystěhováno a není tam co chránit. Sejmutím ochrany proto umožňuje odblokovat letitou patovou situaci, během níž objekt stále více chátrá a nejde s ním nic dělat.

Osobně mi proto přišlo lepší a logické, dát Hadím lázním naději na další využití třeba pro 200 postižených dětí (pokud by svůj záměr developer naplnil), než je nechat dále zbytečně chátrat. Podoba objektu zvenčí při citlivé opravě přitom nemusí být příliš poškozena.

Dogmaticky chápaná památková ochrana má bohužel, vedle své kladné role, také tu zápornou - konzervuje nejenom dobrý stav, ale také ten špatný. To samozřejmě památkáři neradi přiznávají, ale faktem je, že řadu objektů by se dalo zachránit alespoň zčásti před tím, než se octly do stavu, kdy už nic jiného než demolice se s nimi dělat nedá. V současnosti je v takovém zoufalém stavu například secesní nádraží Praha-Vyšehrad, které už nemá příliš mnoho času na záchranu. Cena rekonstrukce je prostě příliš vysoká, aby se to soukromému investorovi vyplatilo a stát na to peníze nemá. Jestliže nemůžeme zachránit vše, nebuďme dogmatici a zachraňme aspoň to, co se zachránit dá.

Antonín Staněk
exministr kultury