Máme pěkné postmoderní sousloví "předsudečná nenávist", které se dokonce stává nástrojem práva. Stejně neústupný postoj lze ale popsat jako "předsudečná pravda".

Bylo to krásně vidět třeba na kauze nejmenování M.Šmardy nebo Čapím hnízdě. Drtivá většina komentářů se totiž nese v duchu úvah "kdyby o povinnosti M. Zemana jmenovat ministra rozhodl ústavní soud..." nebo "kdyby se dostalo Čapí hnízdo k nezávislému soudu..." - bylo by jasno. Tím "jasnem" bylo ale vždy jistota, že by soudy samozřejmě rozhodly v neprospěch Zemana a Babiše.

To už ale není pouhý předpoklad či osobní přesvědčení. To je víra, kterou netřeba fakticky argumentovat. Zcela stačí vhodná rétorická figura jako třeba... "všichni ústavní právníci se shodují“ (Hamáček v případě Šmardy). Ti všichni z jeho pohledu jsou především Kysela, Antoš a další. Jenže on tu je také Pavel Hasenkopf nebo Aleš Gerloch, kteří mají pohled odlišný.

Informace, že státní zástupce Šaroch změnil názor a dal celé Čapí hnízdo takříkajíc k ledu, proto nebyla jen překvapivá, stala se, jak správně konstatoval Petr Holec, testem demokracie v této zemi. Testem, zda ti, kteří jsou od začátku přesvědčeni o své pravdě (pravdě předsudečné čili "před soudem", "před úsudkem"), dokáží tento verdikt uznat.

Od celé řady politiků, kteří to nedokázali rozdýchat, jsme se také okamžitě dozvěděli, že "důvěra v kvalitní demokratické instituce (...) je podlomena" (Kalousek), má to "dopad na důvěru v právní stát" (Fiala) či že to "rozhodně není konečný verdikt" (Bartoš).

Předsudečná pravda je totiž věc postfaktické víry; je to nezlomné přesvědčení, že kdyby kdokoli jiný, formálně oprávněný, sebe objektivnější a sebe nestrannější, měl o věci rozhodovat, rozhodl by bez pochyby ve prospěch naší verze světa. A v tom je skryto nebezpečí, srovnatelné s předsudečnou nenávistí.

Ve jménu předsudečné pravdy se totiž například ruší občanská důvěra v presumpci neviny (proč bych ji u premiéra předpokládal, když ho soud stejně odsoudí?) a mění se postoj vůči autoritám, především vůči celému systému právních ukotvení. Věrozvěst předsudečné pravdy je nejenom přesvědčen, že by obstála v jakémkoli soudním zkoumání, on se dokonce domáhá tohoto soudu, protože si je jist, že v něm musí být jeho pravda potvrzena touto vyšší autoritou ("kauza patří před soud" - Sezemský). A pokud snad ne, není to skutečná autorita; přestává pro něj jakoukoli autoritou vůbec být. Pokud dojde k tomu, že autorita nepotvrdí jeho teze, neuzná ji, ale začne s ní bojovat, obejde ji nebo na ni začne tlačit.

Pokud by například Ústavní soud v kauze odmítání jmenování Šmardy vzdor přesvědčení většiny komentátorů uznal, že "navrhovací právo není silnější než jmenovací" (Koudelka), znamenalo by to pro ně jen zklamání z kvality ÚS, a nikoli respekt k verdiktu, ale hledání ještě vyšší autority - třeba Evropského soudu pro lidská práva (protože bylo přece pošlapáno právo na "prosazení naší pravdy").

Zásadní rozdíl mezi předsudečnou nenávisti a pravdou je ten, že předsudečná pravda je přijatelná, ba žádoucí. A to přestože bojující proti předsudečné nenávisti jsou často zároveň zvěstovateli nějaké předsudečné pravdy. V obou případech totiž k jevu dochází z podobných důvodů – neschopnosti porozumět druhé straně a odmítání uznat ji za rovnocenného partnera dialogu. Zuřící boj na sociálních sítích má dnes proto takřka obdobu etnických čistek, jen s tím rozdílem, že namísto etnické příslušnosti se tu jedná o názorovou příslušnost. Zatím – ale pouze zatím – jsou řeči o "vychcípání" (Holubová), pouze v úrovni tzv. flamewaru, války slov v médiích a na sociálních sítích. Jak se ale boj stupňuje, tím více se zastánci předsudečné pravdy (druhé strany předsudečné nenávisti) snaží ze společného komunikačního prostoru zcela vytlačit ty, kteří soudí jinak než oni.

A to třeba nedopustit.