Bylo to hodně dávno, před mnoha, mnoha lety. V nádherném rozlehlém parku. V nádherné Zahrádce, kterou hory vroubily kolem, kterou lesů věnec objímal, kde dřímalo jasné jezero uprostřed kvetoucího údolí.

V té Zahrádce odedávna přebývala zviřátka, která spolu svorně žila v dobrém i zlém, spolu se těšila z chvil všedních i svátečních.

Život v té Zahrádce měl ale i své stinné stránky. Zviřátka z nějakého důvodu musela dlouhá léta žít zavřená v klecích. Za bídnou stravu se vyžadovala poslušnost dozorcům a předepsané slušné chování k návštěvníkům Zoologické zahrady. Zviřátka začala být časem nespokojená. A nebylo divu.

Po večerech začala snít o svobodě. Představovala si, jak to musí být úžasné, žít ve volné přírodě. Volně se procházet, kdykoliv a kamkoliv se zviřátku zamane. Třeba do lesa, na louku, k řece nebo k jezeru. Spásat čerstvou trávu, pochutnat si na lesních jahodách nebo borůvkách, napít se vody z horské bystřiny. Bez omezení navštěvovat sousedy, zviřátka v okolí, v sousedních lesích a loukách. Stále častěji si kladla otázky, proč musí žít zavřená v klecích, proč musí být jejich Zahrádka oplocená vysokým ostatným plotem, proč se nesmí zajít podívat na volnou přírodu za plotem. Těch proč bylo stále víc a víc.

Sen postupně přerostl v silnou touhu po svobodě. Zviřátka tím byla úplně unesena, a rozhodla se zbourat všechny klece a celé oplocení Zahrady, osvobodit se od dozorců, a přeměnit svou Zahrádku ze Zoologické zahrady na Zemský ráj. Vše se kupodivu povedlo. Bourání klecí a plotů bylo jednodušší než by si kdy kdo pomyslel. Nově nabytá svoboda, to byl nádherný, opojný pocit.

Začátky života na svobodě ale nebyly jednoduché. Najednou bylo nezbytné aby se zviřátka naučila postarat o potravu sama. Musela hledat a poznávat místa, kde rostly všechny ty dobroty, o kterých snila… čerstvá tráva, jahody, borůvky...

Zviřátka postupem času přišla na to, že život na svobodě je dost jiný než život v Zoologické zahradě, a je taky značně odlišný od toho, jak si ho kdysi ve svých snech představovala. V Zahrádce bez klecí a oplocení, nebo ve volné přírodě nejsou pravidelné příděly potravy, jak na to byla zvyklá. Tam je nutné, aby si potravu obstarala sama, a navíc je důležité aby byla dostatečně šikovná a rychlá, aby jim všechno nesežrala ostatní zviřátka. Obzvlášť ta, která jsou ve volné přírodě odjakživa, která se umí o sebe sama postarat, pro které je samostatnost samozřejmostí.

Taky přišla na to, že na svobodě jim hrozí nebezpečí, které při svém životě v klecích nepoznala. Tím nebezpečím byli volně se pohybující dravci, někdy velice nebezpeční, před kterými je nutné se mít hodně na pozoru.

Zviřátka se ale přes všechny obtíže novému životu postupem času naučila a bylo jim to k duhu. Je ale nutno dodat, že některým se dařilo více, některým méně, a některá s tím měla značné potíže.

Po nějaké době přišla na mnoho zviřátek nostalgie po starých dobrých časech. Vzpomínky na Zoologickou zahradu, na mládí, byly mnohdy hezčí a růžovější než únavná každodenní realita. S odstupem času se jim začalo zdát, že život v klecích nebyl až tak špatný. Klece je chránily před dravci a byla v nich také jistota pravidelného přísunu jídla, které vlastně nebylo až tak špatné a bylo ho vcelku dost. Časem se začal měnit i jejich pohled na dozorce. Pro mnoho z nich to byli ve vzpomínkách hodní kluci, kteří o ně pečovali.

Nostalgické vzpomínky sílily a byly slyšet čím dál víc. Časem mnoho zviřátek začalo snít o vybudování nových klecí a nového oplocení, o vybudování nového zemského ráje, kde by měli své jistoty. Začali snít o nové Zoologické zahradě, která by je chránila před dravci, o dozorcích, kteří by o ně pečovali a nosili pravidelné příděly jídla.

Tyhle nostalgické vzpomínky a sny se ale nezamlouvaly všem. Mnoho zviřátek se svobody vzdát nechtělo. Nechtěli vyměnit nabytou svobodu a nové příležitosti za pomyslnou jistotu v klecích.

Ten rozpor vyústil v širokou a někdy docela ostrou diskuzi, která posléze přerostla do značného napětí mezi oběma skupinami. Nikdo nechtěl ustoupit, ani jedna skupina se nechtěla podřídit druhé. Dosáhnutí společného konsensu bylo najednou stěží představitelné.

Jak to bylo dál?

O tom příště.