Nejúspěšnější komický dramatik všech dob Newyorčan Neil Simon je pověstný tím, že v běžné konverzaci vtipem nehýří. Jinými slovy s ním není velká sranda. Spíš se vyptává a poslouchá a když mluví, je to se skromností, plachostí, rozvážností, vážností, až suchopárností účetního, spíš než s rozšafností proslulého humoristy. Nenápadně a bez sebedůležitosti, skoro jakoby omlouvavě. Angličtina na to má krásné slovo „self-effacing“ znamenající doslova sebevymazávající.

Jednou se ho na to zeptal v televizním interview britský novinář Michael Parkinson, který se proslavil jako jeden z nejlepších moderátorů televizních interview právě tím, že i on byl sebevymazávající a nechával hlavní prostor svým pozvaným celebritám. Když se tu a tam někdo z jeho slavných hostů naopak zeptal něco jeho, říkával se stydlivým (a možná profesionálně nastudovaným) úsměvem: „No, já jsem jen obyčejný novinář“.

A protože se mu nedařilo tímto stylem Simona rozohnit do velkého zábavného povídání a už z toho začínal mít frustraci, že spolu budou diváky nudit, zeptal se ho jak to, že se v Simonových hrách člověk tolik nařehtá, zatímco jeho běžné povídání je tak vážné. Lepší otázku mu nemohl položit.

„No, já jsem jen obyčejný spisovatel,“ řekl na to Simon. Čímž Parkinsonovy diváky samozřejmě rozřechtal, ale pořád si nebyli jistí, zda to byl od něho vtip záměrný nebo bezděčný. A dal se do vyprávění, které se mně z paměti vybavuje zhruba takto:

„Produkovat profesionálně humor je strašná a vyčerpávající dřina. Napsat humornou repliku, aby na jevišti vyšla, to je práce na několikeré přepisování, škrtání a pulírování. O samotě. To se mně jen tak v konverzaci nedaří, protože jen co se mně podaří říct něco humorného, hned slyším, že to nebylo přesně ono a nejraději bych si to hned zapsal a začal přepisovat, aby to bylo humornější. Tak se mně stane, že se na chvíli z konverzace vytratím, pár vět mně uteče a pak nedokážu navázat. Já sám možná ani žádný smysl pro humor nemám, mají ho jen postavy, které poslouchám a situace, do kterých je stavím. Poslouchám a hádám, co říkají a není to pořád ono, tak přepisuju, až to zní přesně tak, jak to říkají. Psaní je pro mě útěk ze světa, který mě tísní, přelidňuje, vytlačuje. Nejraději jsem sám v prázdné místnosti. Je to něco jako meditace, prohledávání vlastního života, zkoumání, vyšetřování, výslech. Střídá se v tom jistota s pochybností a radost s bolestí a bolest je vlastně radost ze života, protože kdo necítí bolest, ten se ještě nenarodil. A zatím co my si tady povídáme, mě při tom bolí špatné svědomí, že jsem už půl dne nic nenapsal.“

A pak s lišáckým zajiskřením očí dodal:

„No a ještě taky víte, když člověka, který si humorem vydělává na živobytí, při nějaké konverzaci napadne opravdicky vtipná replika, hned si začne počítat, kolik by mu vydělala, kdyby ji dal do své příští komedie, a tak mu někdy přijde jako nezodpovědné mrhání ji jen tak vyhazovat do vzduchu, jen aby se druhým pochlubil, jak je vtipný.“

Tak nějak se střádáním nápadů a skoupostí na slovo Simonovi podařilo napsat přes třicet úspěšných komedií, z nichž čtyři mu na Broadwayi běžely v jedné sezóně zároveň. Jeho humor je tak pracně vypiplaný, až plyne s lehkou a samozřejmou přirozeností.

Jak se humor dělá, nám Simon shrnuje do dialogů postav starých komiků ve hře The Sunshine Boys (v české verzi Vstupte!) :

„Jméno těch bramborových lupínků jsem si při natáčení nemohl zapamatovat, protože nebylo srandovní. Frito-Lays? To by bylo srandovní možná v Mexiku, tady ne. Když je něco srandovní, tak si to pamatuju. Alka-Seltzer je srandovní, tím obecenstvo rozchechtám. Víš ty vůbec, která slova jsou srandovní a která ne? Slova, která mají ´K´jsou srandovní. Kuře je srandovní. Kvašáky jsou srandovní. Koláč je srandovní. Rajče není srandovní. Hovězí není srandovní. Keksy jsou srandovní. Cleveland je srandovní, Maryland není srandovní,“ vysvětluje jeden svému synovci divadelnímu agentovi. S druhým se o společný dialog při zkoušce komického skeče hádá takto:

„Vstupte!“
„Máš tam napsáno ´pojďte dál´!“
„´Pojďte dál´ není srandovní. ´Vstupte´ je srandovní.“
„Jenže moje narážka na vstup je ´pojďte dál´ a ne ´vstupte´. Na ´vstupte´ nevím, že mám vstoupit.“
„Vstupte, ty troubo, znamená vstoupit.“
„Buď řekne pojďte dál, nebo s ním nehraju.“
„Tak dobře. Pojďte dál! A vstupte!“

A my si mnozí pořád myslíme, že humor je něco, s čím se někdo narodí a někdo ne a kdo to nemá, ten nekoupí. Zatím co ona je to prachobyčejná lidská dovednost, která se dá naučit, podobně jako jazyk. Někdo je k tomu talentovanější, někdo míň, ale každý se nějaký jazyk naučí. Stejně tak se každý může naučit humor. Potřebuje k tomu jen vědět, co to je, jak se to učí, jak se to používá a proč se vůbec obtěžovat.

Vyšlo v měsíčníku Xantypa