Ne, není to vtip, třebaže to vymyslel jeden z nejslavnějších vtipálků Mark Twain.

Ten si humorným psaním vydělal obrovské množství peněz a hned je zase všechny prošustroval na nehumorném podnikání. Svoje nakladatelství zruinoval hodně nehumorným životopisem papežovým, kterého se prodalo sto osmdesát výtisků, a známí kroutili hlavou, jak na takový nesmyslný nápad vyhlášený antiklerikál Twain vůbec mohl přijít. Jestli to mínil jako vtip, byl to ztraceně drahý špás. Dalším drahým špásem bylo financování vynálezů nadějného geniálního mladíčka Nikoly Tesly, s nímž se v stáří skamarádil a v jehož laboratoři trávíval dlouhé dny. A jemuž jako vědec-amatér občas dával i nové nápady. Jeden z těch jejich společných nejfantasknějších vypadal takto:

Radiové vlny (které Tesla objevil) jsou energie. Energie se neztrácí, jen přetváří. Dá-li se radiovými vlnami přenášet elektromagnetický signál vytvářející zvuk, dal by se jimi možná pohánět i automobil. Teď už jen přijít na to, jak. Hračka, řekl si Tesla, do několika měsíců to vymyslel, sepsal do vědecké práce a nechal patentovat. A čekal, až to od něho nějaký magnát koupí a začne na to vyrábět auta.

I v tom se Twain snažil pomoci. Měl těch kamarádů víc a jedním z nich byl milionář Henry Huttleson Rogers. Ten Twaina brával do své noblesní společnosti, aby ji za něho bavil. Párkrát ho provezl na své jachtě. Povídali a vtipkovali a Twain se mu zmínil of Teslově vynálezu.

Fantastický nápad, kamaráde,“ řekl mu na to Rogers, „nikomu to už neříkej, já to zařídím.“

A taky že zařídil. Akorát ne tak, jak doufali Twain s Teslou. Rogers byl totiž ještě větší vtipálek než Twain, kterému nedošlo, jaká to je blbost vyprávět o radiovém pohonu automobilu člověku, který je prezidentem největší ropné společnosti Standard Oil a už má sjednané financování benzinového motoru Henryho Forda, který mu zaručí odběr ropy na sto let. Rogers vzal Teslův patent k dalšímu kamarádovi, bankéři jménem John Pierpont Morgan, který taky financoval Forda. A řekl mu toto:
„Kamaráde, jestli tenhle patent od Tesly nekoupíš a nezavřeš ho na sto let do sejfu, tak nás to oba zruinuje.“

Pak aby kamaráda Twaina odškodnil za to, co do Teslových vynálezů investoval a nikdy už nedostane zpátky, zaplatil za něho většinu dluhů, přiměl ho na všechno svoje podnikání vyhlásit bankrot a přepsat majetek na svou ženu, vypadnout z Ameriky, cestovat po světě a utrácet jen za to, z čeho chtěl mít požitek. Tak se Twainovi podařilo skončit život sice bez dluhů, ale taky bez vindry. Chlácholil se vírou, že „humor je jediná účinná zbraň, kterou lidstvo má, neboť nic neobstojí proti útoku smíchu“. Svůj finanční krach omlouval vysvětlením, že „málokdy dokázal vidět příležitost dřív, než přestala být příležitostí“. Udržoval sám sebe v dobré náladě zjištěním, že „nejlepší způsob, jak se rozveselit, je rozveselením druhých.“

Ač věřil, že „nechce-li si toho člověk zbytečně moc pamatovat, měl by říkat pravdu,“ nabádal, že „pravda je to nejcennější, co máme a proto bychom s ní měli nakládat hospodárně“. Ostatně, proč se s ní obtěžovat, když se mu „nikdy nepodařilo říct lež, o níž by někdo pochyboval, ani pravdu, které by někdo věřil“. Když ho bankéři uháněli o splacení dluhů, definoval si je jako „lidi, kteří vám půjčí deštník, když svítí slunce a žádají ho zpět, jen co začne pršet.“ Naučil se nebrat život zbytečně optimisticky, protože „když čekáte to nejhorší, tak to, co se vám stane, nakonec není tak úplně zlé“. Přestal si ze svých chyb dělat těžké svědomí, když zjistil, že mu „svědomí dělá větší nepříjemnosti, než cokoli jiného, s čím jsem si kdy začal“.

Zvykl si víc naslouchat než kázat, protože „je lepší mlčet a činit dojem hlupáka, než promluvit a tím odstranit veškeré pochybnosti.“ Vypěstoval si k hlupákům toleranci, neboť „nebýt hlupáků, nikdo z nás chytrých by nikdy neuspěl.“ Zakládal si na svém dobrém vychování, které „spočívá v tom, že zastíráme, jak smýšlíme dobře o sobě a jak zle o druhých.“ Rád naslouchal válečníkům a nerad básníkům, neboť „válečné vyprávění mužů, kteří byli ve válce, je vždycky zajímavější než náměsíčné povídání básníků, kteří nebyli na měsíci.“

A připomněl nám, že „všechno lidské je plné patosu, proto tajným zdrojem humoru není radost, nýbrž smutek - a v nebi žádný humor není.“

Takže se radujme ze smutku, abychom se měli čemu smát.