Kdyby život byl fair, Elvis by byl naživu a všichni jeho imitátoři mrtví. Řekl kdysi americký televizní komik a moderátor Johnny Carson. To je ten, co se taky proslavil rčeními jako „tři dny po smrti ještě rostou nehty a vlasy, ale telefonátů pomalu ubývá“ nebo „jak může být plutonium nebezpečné, když je pojmenované podle postavičky z Disneyho a neobsahuje žádný cholesterol?“

Domněnka, že život by měl být fair, je jedním ze zaručených návodů na ztrátu humoru. Humornou se stává tehdy, když si uvědomíme, že nikdo od života nečeká, že bude fair ke každému, ale všichni chceme, aby byl fair k nám.

O tom, co je a co není fair, máme každý jinou představu, proto jsme si vymysleli sportovní hry s fair pravidly a jejich porušení pokládáme za faul. Hrát podle pravidel (šablony) je sice správné, ale není to humor. Fairness znamená stav, v němž všichni a všechno vůči všem a všemu dodržují stejná pravidla. Takový stav je sice teoreticky potřebný k uchovávání určitého řádu a soudržnosti, ale prakticky ve vesmíru v plné míře neexistuje. Kdyby existoval, vesmír by se unudil k smrti, protože by byl stoprocentně předvídatelný a nakonec by se zastavil a rozpadl. Tak by ale vznikl chaos, který fandí tvoření. Tvoření vzniká z chaosu a bez chaosu se neobejde. Aby nemuselo čekat, až se vesmír nudou na chaos rozpadne a udržovalo jej při životě, potřebuje v něm chaos průběžně vytvářet. Chránit jej před totálním chaosem naočkováním menších dávek chaosu.

Takovéto očkovací dávky chaosu narušující řád jsou podstatou humoru. Komedie vzniká porušením zavedených pravidel. Přehozením výhybky, vybočením z dráhy, naskočením nečekaného. Přesně řečeno, ona tak vzniká i tragédie. Rozdíl mezi nimi je akorát ten, že tragédie končí vítězstvím původních pravidel nad jejich porušením nebo nastolením pravidel ještě přísnějších. To je ta tragédie největší. Jmenuje se revoluce a všechny revoluce se vyznačují absencí humoru. Komedie se na rozdíl od tragédie s porušením veze a kamarádí a umožňuje toleranci porušení řádu a tím i jeho reformu do snesitelné nebo snadno napravitelné míry. Tragédie běží předvídatelně k nevyhnutelnému osudnému konci, komedie si s osudem pohrává a vítězí nad ním.

Newton udělal vesmír srozumitelný, krásný a radostný tím, že jej oprostil od Božího hněvu (porušil tehdejší náboženská pravidla) a zobrazil Boží tvorbu jako všduypřítomným intelektem řízený a pravidelně a zákonitě tikající hodinový stroj prostý náhod, nahodilostí, preferencí, zvýhodnění a znevýhodnění. Dal nám tak svobodu troufat si a objevovat.

Einstein udělal z Newtonova zábavného vesmíru vesmír humorný porušením Newtonova pravidla, že čas je absolutní a tudíž pro všechny a všechno vždycky stejný (ke všemu fair). Pomohl nám tak objasnit a ovládnout spoustu mystérií (která do té doby byla doménou mystiky a náboženství) otázkou, co kdyby se čas ke každému předmětu choval jinak.

Mozartova muzika je humorná díky tomu, že každou chvilku přehodí v melodii výhybku nečekaně jiným směrem, než jaký si vyžadovala zavedená rytmická a melodická pravidla klasické skladby.

Leonardova tvořivost je svižná a nadlehčená díky principu, který nazval „sfumato“, což se česky překládá nejspíš jako rozčouděno či rozmlženo, tedy rozptýlení v mlze nebo v kouři a znamená to neustálé vědomí, že tajemstvím veškeré kreativity jsou věčná nejistota, nepřesnost, nejasnost, neúplnost a nedokonalost.

Bylo to od Newtona, Einsteina, Leonarda i Mozarta unfair vůči těm ostatním, kteří pravidla poctivě dodržovali a tím upadli v zapomnění.

Díky tomu si ale taky mohl Newton postesknout, že dokáže „propočítat pohyb vesmírných těles, ale ne lidskou blbost“. Einstein si zase mohl zavtipkovat, že „když vesmír polechtáme zde, zasměje se v jiné galaxii“. Leonardo mohl objevit, že „největší klam, kterým lidé trpí, pramení z jejich vlastních názorů“. A Mozart nás mohl bulíkovat, že slyší celou symfonii zakuklenou a koncentrovanou do jedné vteřiny a pak už ji jen rozkuklovává čmáráním po notovém papíře. Ale každý z nich souhlasil s tím, že (slovy Einsteinovými) „Bůh si nehraje s vesmírem kostky“. Tedy že celý vesmír a všechno tvoření podléhá nějakému řádu. Že ale nikdo z nás přesně nezná všechny podrobnosti, z nichž tento všeobsažný řád sestává a že veškerá lidská pravidla jsou vždy jen jeho částečným a neúplným vyjádřením. A že tudíž každý řád se postupem doby stane nástrojem tvořivost omezujícím, svírajícím a mrzačícím a musí se porušit, aby se rozšířil a obsáhl nové tvoření.

Porušování pravidel a řádu, humor vytvářející chaos, tvoření nových věcí a přetváření starých jsou pro budovatele řádů a piplatele pravidel, regulací, nařízení a příkazů mnohdy urážlivé. Jenže na urážkách se staví civilizace. Staví se, přesněji řečeno, na právu urážet a zůstat naživu. Ti, kdo se nejvíc urážejí, si urážky nejvíc zaslouží a potřebují se z nich učit. Dělat si srandu z mocných a sebevážných je proto zasloužilá civilizační činnost. Zakladatelem civilizace, jak pravil Sigmund Freud, „byl ten, kdo první po někom hodil urážkou místo kamenem.“


Vyšlo v měsíčníku Xantypa