Filozofové humoru - říkejme jim humorologové - odedávna tvrdí, že smysl pro humor je vlastnost výlučně lidská, kterou nemají žádní jiní tvorové a naopak ji mají všechny lidské bytosti a všechny lidské kultury a civilizace. Být humorný znamená být humánní.

Minule jsme se poučili, že smysl pro humor může mít i chobotnice. Já taky ještě rád vzpomínám na humorného papouška u jedné postarší anglické malířky v Portugalsku, která se denně od rána do večera napájela vínem a s občasnými návštěvami dokázala za den vypít pět lahví. Tehdy to portugalské vínečko stálo tolik, co mléko a pilo se jako voděnka. Portugalské špunty jsou pružné a při vytahování hodně „klonknou“. V občasných chvílích, když se konverzace zastavila, papoušek do nastalého ticha mlaskl klonknutím vytahovaného špuntu a následoval to tím „glogloglo“ zvukem rozlévaného vína.

„A máš pravdu,“ řekla mu na to malířka a šla pro další láhev.

Ethologové tvrdí, že lidský smích vznikl evolucí původního zvířecího odkrývání zubů. To je sice u šelem spíš znamením nevraživosti, ale u opic a hlavně lidoopů projevem pobavenosti. Pobavenost je výsledkem zábavy a zábava je ztotožňovaná s humorem. A co jsou to vlastně ti ethologové? Ethologie je poměrně nová věda, která se dá trochu zjednodušeně definovat jako psychologie zvířat. Vyučuje se ne jako součást biologie, nýbrž psychologie. Studuje charakter (řecky ethos) jednotlivých živočišných typů, vlastně ještě přesněji jejich chování a srovnává je s jinými druhy zvířat a v konečném záměru i s psychologií lidskou. Může tedy být bohatým zdrojem komedie, jako jím jsou bajky, pohádky o zvířátcích, Ferda Mravenec a Brouk Pytlík. Nebo taky lidová rčení jako „chová se jako prase“ (hyena, kráva, koza, husa, krysa), „vypráví nám kraviny“ (koniny, voloviny), „je to psina“, „slizký jako had“, „opičí se“, „papouškuje“, „roní krokodýlí slzy“, „má sloní paměť“, „je zvlčilý“, „lišácká vychytralost“. Jedním z mnoha zdrojů humoru tedy je antropomorfizacee zvířat a zoomorfizace lidí. Tedy pohled na zvířata jako by byla lidé a pohled na lidi, jako byli zvířata.

Je-li ale humor - jak tvrdí humorologové - vlastností všech lidí a všech civilizací, jak to, že v životě potkáváme tolik lidí nehumorných? Znamená to pokaždé, že jsou i nehumánní? Jak to tedy s tím jejich humorem je? Schovávají ho před námi? Nebo se jejich humor od našeho tolik liší, že jej na nich nepoznáme? Nebo jej projevují jinak než smíchem nebo tím, že nás rozesmějí? Jak? A proč?

Jeden z prvních filozofů, který přišel s teorií humoru jako lidské výlučnosti, byl Aristoteles. Humorem se prý člověk podobá „bohům, kteří se také dobrému vtipu rádi zasmějí“. Humor byl pro něho „jediným testem vážnosti, stejně jako vážnost humoru, neboť co nesnese výsměch, je podezřelé, stejně tak jako vtip, který nesnese vážné zamyšlení, je falešným vtipkováním“. Obdoba starého taoistického „z čeho se nedá dělat sranda, to se nedá brát vážně“.

Pythagoras byl prý mudrc humánní ač nehumorný a „čtverec nad přeponou rovná se součtu čtverců nad odvěsnami“ je asi nejvtipnější věta, jakou kdy pronesl. Sokrates se prý smál málokdy, „vím, že nic nevím“ bral smrtelně vážně a taky byl za to k smrti odsouzen za trestný čin kažení myslí mládeže. Jedna z mála humorných filozofických pouček, které pronesl, se týká manželství: „Jen se žeňte. Bude-li hodná, budete šťastní, bude li zlá, stanete se filozofy.“ Inspirovala ji k němu, jak víme, jeho žena jménem Xantypa. Jí tedy vděčíme za tu špetku Sokratova humoru.

Cicero pochyboval, že humor je dán každému lidskému tvoru a pokládal jej za vyšší stupeň intelektuální vyspělosti městské civilizace a nazýval jej také slovem „urbanitas“. Člověk venkovský žijící blíž přírodě se prý víc potýká s živly a tvrdým živobytím a sžívá se s rytmem přirozeného života, takže má k životu přístup spíš tragický, melodramatický, pastorální a romantický. Zažívá méně lidských konfliktů, zrad, podrazů a lidských selhání, takže je prožívá v celé jejich opravdovosti, vážnosti a truchlivosti, nebo naopak čisté nepředstírané radosti. Teprve až si v hustěji zalidněném a profesně a intelektuálně pestřejším prostředí města lidé jeden druhému lezou na nervy, začínají si místo otevřené nevraživosti pěstovat ironii, sarkasmus, nadsázku a schopnost povznést se nad události smutné, tragické a nešťastné tím, že se na ně kouknou z jiného úhlu, jiné perspektivy, jiného cíle, jiného smyslu života. A tak vzniká urbanita čili humor podle Cicera. Ale má prý být spontánní a nenucený a ne za každou cenu, neboť „kdo usiluje o výbuchy smíchu a pověst vtipálka, má černé srdce“. A protože i středověká církev a šlechta brala Cicera jako „spravedlivého pohana“ vážně, museli komedianti až do konce renesance bydlet za hradbami měst, aby se od jejich černých srdcí poctivý lid nezašpinil.

Vyšlo v měsíčníku Xantypa