Víra v neměnnost a věčnou správnost nějakého řádu, systému, ideálu či statusu, který jsme přijali za svůj, nás vede k přesvědčení, že jsme lepší, důležitější či hodnotnější než jiní. Z toho vzniká ten nejhorší typ vtipkování, který se rád pokládá za humor, ale kterému se raději pečlivě vyhýbejme: zesměšňovaní a ponižování slabších, bezmocnějších, chudších, méně úspěšných, méně vzdělaných, méně šťastných, či nějak jinak znevýhodněných.

Výsměch z pozice nadřazenosti je zbabělý a pěstují jej obvykle ti, kdo se nedokáží vysmát sami sobě ani mocnějším. Sami na sobě neshledávají nic směšného, jsou přece dokonalí, nebo přinejmenším k dokonalosti spějící. Vysmát se mocnějším mají strach, který zase rádi nahánějí slabším. Vědí sami od sebe, jak snadno se nadřazení smíchem podřazených urážejí a jak za to dokáží trestat. Mocnějším se nesmějí, na ty se remcá.

Humor chybí mnohým z těch, kdo se rádi vidí jako ctnostní, čestní, svatí, morální, obdivuhodní, bezchybní, vševědoucí, či jinak pochvaly a obdivu hodní. A taky samozřejmě nám všem ve chvílích, kdy se takto vnímáme. Indický guru Sri Aurobindo měl na duchovní adepty z řad ctnostných zavedený trik, který si vymyslel, když k němu přišel jeden milionář se slovy:

„Mistře, už jsem se zbavil všech svých neřestí.“

„Ah,“ usmál se Aurobindo, „ale zbavil jste se i svých ctností?“

Mahatma Ghandi, dříve vtipný v Londýně vystudovaný právník, se ocitl na pokraji ztráty humoru, když se označil za „politika, který se snaží být světcem“. Donutil tím Orwella k navržení zákona, podle něhož „světci by měli být vždy pokládaní za vinné, dokud neprokáží nevinu.“ Tentýž zákon by ostatně měl platit i pro politiky a všechny, kdo mají nad někým nějakou moc.

„Svatozář“, jak praví anglický komik Stephen Fry, „je jen další věc, kterou člověk musí pořád pucovat“.

Zesměšňování slabšího, znevýhodněného, nebo neštěstím postiženého je bohužel častou zbraní v arzenálu typického humoru českého ovládaného škodolibostí. Z někoho si „utahovat“ a posmívat se je vtipkovací technika, s níž většina Čechů vyrůstá od dětství a ve většině jiných národů je neznámá. Mají ji s námi společnou snad jen Rakušané, kteří ne tak strašně dávno za největší komedii svého života pokládali davy Židů na kolenou drhnoucí vídeňské chodníky zubními kartáčky pod hrozbou zastřelení.

Škodolibost je pojem, který těžko vysvětlíte mimo středoevropské kulturní pásmo, protože tam pro ně nemají slovo. Angličtina, která se snaží pochopit a vstřebat všechno, si musela pro tento pojem převzít německé slovo Schadenfreude, které píše kurzivou, aby bylo každému jasné, že si je vypůjčila jen pro tento účel. Do této kategorie vtipů samozřejmě patří i všechny vtipy rasistické.

Jeden z mála dobrých, originálních a nezpochybnitelně mistrně humorných vtipů v této kategorii vznikl několik hodin po sovětské invazi 21. srpna 1968, krátce po rozhlasovém oznámení, že první protest proti okupaci přednesla v OSN Uganda. Mistrnost vtipu spočívala i v jeho lakonické stručnosti. Jako každý pořádný vtip neměl autora, vynořil se odnikud a byl na několik dní všude. Zněl takto:

„Ugandská vláda telefonuje do Kremlu: ´Máme tady na večeři vašeho velvyslance a jestliže okamžitě neodejdete z Československa, tak ho sníme.“

Je to vtip ryze český. U Angličana, Francouze nebo Holanďana, určitě i Rusa (a chraňpánbůh černého Afričana) by padl na hubu. Můžu vám to potvrdit, za ta léta jsem ho na mnohých (kromě těch černých Afričanů) vyzkoušel, kroutili nad ním v rozpacích hlavou. Tehdy všechny Čechy rozřechtal, na mnohé funguje i dnes, i když, pravda, historicky zrezavěl. On totiž jednou větou vyjadřuje vše, co je na české povaze negativní i pozitivní. Je v něm samozřejmě závan rasismu (negativum), ale toho malého českého, téměř neškodného, který se nerad namáhá všelijaké ty „podřadné“ vraždit jako mnozí jiní (pozitivum), raději je z pozice nadřazenosti ztrapňuje a zesměšňuje (negativum), snaží se ale zároveň nadlehčit tragickou situaci (pozitivum), ale ničím se ji nepokouší řešit (negativum). I přes všechna ta jeho negativa včetně rasismu je na tomto vtipu osvěžující to, že si uvědomuje vlastní bezmocnost a dokáže ji proměnit v komedii tím, že si ji odsune hodně daleko do jiného světa. A všechna ta jeho negativa, jinak v pokusech o humor kontraproduktivní, zde fungují proto, že alespoň na chvíli hojí strach a bolest z národní tragédie.

Hojit strachy a bolesti, chlácholit trpící a ponižované a bořit mocné modly, včetně těch našich, by měl být ten hlavní účel humoru. Pomáhá nám to rozeznávat dobro od zla, aniž bychom museli nad zlem zoufat a nad dobrem se nadouvat pýchou.

Vyšlo v měsíčníku Xantypa