Sotva pár týdnů – a další skandál vyšumuje do ztracena, jako by nebyl. Nepochybně ovlivnil volební výsledky, ale v jejich analýze to nikoho zatím nenapadá nebo si to nepřizná.

Špiclování je jedním z oblíbených českých sportů, který ze spořádanějších časů ze setrvačnosti přežívá a přeměnil se v úctyhodnou podnikatelskou činnost. Amatérsky jej provozuje kdejaký spolek, občanské sdružení či církev. Druhým oblíbeným sportem je rozjíždění skandálů, které se nikdy nedotáhnou do konce, protože nic se nikomu nedokáže, nikdo nikoho nesoudí, nikdo nikoho netrestá, jen aby bylo na chvíli co napínavého číst a na koho se naštvat. Ten provozuje kdejaké médium. Třetím je pěstování naštvanosti, která ty první dva sporty zase zpětnou vazbou povzbuzuje k životu. Ten provozují všichni. Tvoří to takové úhledné kolečko.

A je na tom něco dobrého i špatného. Dobré je to, že za nás politiky sledují špiclové a nemusíme to dělat sami. Špatné je, když se špiclové sami promění v politiky. Pak hrozí i špiclování nás a za naše peníze. A ty, jak víme, jsou omezené jen tím, kolik si jich ti či oni politici od nás vyberou na daních.

Ale nejhorší zpráva je, že těm českým špiclům pořád ještě čouhá sláma z bot, jak používají předpotopní metody postávání na ulici, čumění a zapisování. Když už tolik ušetříte na zdravotních sestrách a nedostavěných silnicích, dopřejte si konečně lepší technologii špiclování. Ta nejlepší se dá nakoupit v Británii, která ji pěstuje a zdokonaluje jako jeden ze svých nejlukrativnějších exportů. Kromě toho, že je nelepší, je teď taky díky slabé libře levná. Můžete si ji prohlédnout v reprezentativních showroomech. Jeden takový je hned pod Trocaderem na Piccadilly Circus.

Tam vás laskaví průvodci uvítají, svezou výtahem dvě podlaží pod zem a zavedou do špiclovského bunkru s velkými obrazovkami napojenými na 160 kamer, které v dokonale barevném zaostření nepřetržitě sledují a zaznamenávají každé šustnutí v rušných okolních ulicích. Zatím ještě neslyšíte, co si lidé říkají, ale i na tom se pracuje. Stačí je obsloužit tři lidé na každé šichtě. Funguje to od roku 2002 a každý rok showroom navštíví bezmála tisícovka špiclovacích expertů z desítek zemí na špiclovací instruktáže. Vychutnávají si při nich záznamy „incidentů“, jichž se dá z digitální paměti vyťukat několik desítek tisíc. Od čmáraní graffittů přes pokoutné čurání a zahazování odpadků po kapsářství.

Na většinu zařízení má Británie copyright a my Britové jsme na ně hrdí. Vymyslel je přece britský autor.

Věřit tomu můžete proto, že to takto z vlastní návštěvy už v roce 2006 popsal levicový reportér levicového časopisu New Statesman, vždy jinak fandící labouristické vládě, která tuto technologii zavedla. I se statistikou, která české špicly hodně zahanbí. Už tehdy bylo po Británii rozmístěno 5 milionů takto obsluhovaných kamer. Jedna kamera na dvanáct občanů včetně nemluvňat. Od té doby jich hodně přibylo. Nové pracovní a podnikatelské příležitosti. Daňový poplatník je všechny uživí. EU na to jistě přidá.

Máte toho hodně co dohánět. A nepotřebujete na to ani ministerstvo vnitra. Můžete si to dát do dopravních výdajů.

Vyšlo v MFDnes