„Pravda vás osvobodí. Ale nejprve vás nasere.“

Zvolala po přečtení díla Simony de Beauvoir „Druhé pohlaví“ newyorská novinářka Gloria Steinem a dala se do studování, jak jsou na tom ženy v Americe. Její slavná reportáž o tom, jak ženy degraduje a uráží časopis Playboy způsobila senzaci a poprask, když v roce 1963 vyšla v The New York Times. Díky ní z Playboye zmizeli „zajíčci“ („Playboy Bunnies“), což byly dívky navlékané do zaječích kostýmů s dlouhýma ušima a bambulkovitým ocáskem, které najednou i mužským čtenářům konečně připadly infantilní a trapné. Dnes si na ně málokdo vzpomene, ale jestli se od té doby Playboy snaží vypadat seriózněji, je to zásluha Steinemové.

Na filozofii Simony de Beauvoir zaujal Glorii Steinemovou především jeden koncept, kterým se proslavil hlavně Jean-Paul Sartre, ale který vymyslela ona. On jej od ní převzal a rozvedl do podrobností. Je zajímavější ještě víc psychologicky než filozoficky. Nazvali jej francouzsky „mauvaise foi“, což by se překládalo jako špatná, chybná či falešná víra, ale ještě přesněji to znamená sebeklam. Je to zjištění, že velké části svých životů žijeme ve lži, tedy že sami sobě spoustu věcí nalháváme. Že jedním z užitečných osvobozujících a psycholéčebných triků je ty svoje sebeklamy odhalovat, odbourávat a přestávat se jimi řídit či nechat ovládat.

Přesně řečeno ten nápad před nimi nakousl o generaci starší existencialista Heidegger, který ale svoje objevené sebeklamy v roce 1933 spakoval a podlehl velesebeklamu jménem nacismus. Totéž s nimi ostatně udělal o dvacet let později Sartre, akorát že jeho velesebeklam si říkal komunismus. Beauvoirka si svoje sebeklamy naopak pilně odhalovala dál, když zjistila, že celý ten krásný socialismus ženu nejen neosvobodil, nýbrž poslal do fabriky na noční šichty.

Jedním z takových velkých sebeklamů žen bylo to, že jsou na mužích závislé a že se tudíž musí řídit jejich vůlí, jejich potřebami, jejich idejemi, pravidly a hodnotami. Že se bez mužů prostě neobejdou, proto musí být poslušné. A tak jim chvilku trvalo, než jim došlo, že od chvíle, kdy se dokáží samy uživit vlastní profesí, tento sebeklam padá. To vypuklo v šedesátých letech minulého století, když jim to všem Gloria Steinem shrnula do svého nejslavnějího citátu:

„Žena bez muže je jako ryba bez bicyklu.“

Na zdůraznění absurdity jí k tomu kterási karikaturistka přikleslila rybu na bicyklu, a feministický slogan číslo jedna byl na světě i s plakátem. Razantní feministickou kulturu jí pomohla rozjet kolegyně žurnalistka a filmová dokumentaristka, rovněž třicátnice Kate Millett, která tu nově objevenou nasírací pravdu definovala takto:

„Ženská je frigidní, když nedá a děvka, když dá.“

Už sedmdesátiletá (a dávno osvobozená) anglická spisovatelka Rebecca West mladým vtipným (a nasraným) americkým feministkám přispěla sdělením, že „pro existenci mužského pohlaví by samozřejmě nebyl žádný důvod, kdyby člověk občas nepotřeboval přestěhovat klavír.“ Že si přitom dělala srandu i z nich, jim začalo docházet až hodně později.

Na zavedený mužský establishment to zapůsobilo jako bomba v Mohamedově turbanu. Jenže vyhazovat ženy do povětří a podřezávat jim krk se na západní gentlemany nesluší, tak z toho byli dlouho rozpačití. Celá struktura mužsko-ženských vztahů se jim najednou stavěla na hlavu. Ti statečnější si brzy uvědomili, že od této chvíle humor přestává být sranda. Že bude všechno jinak. A že místo poučování, dirigování a „humorného“ ponižování budou muset ženám začít pozorně naslouchat a přemýšlet, jak je uspokojit, chtějí-li si ještě někdy sáhnout na ženské pohlaví.

Naštěstí nás takových bylo dost na to, abychom feminismus před protiútokem mužského establishmentu zachránili. Ač i nám ten nový ženský humor zněl zpočátku pokořující, postupně jsme mu přicházeli na chuť, když jsme zjistili, že není smrtelný, nýbrž osvobozující a inspirující a pod těmi povrchovými ostny v hloubi duše laskavý. Psala se druhá polovina šedesátých let a osvobozující se ženy se svým nově nabytým sebevědomím a troufalostí stávaly neodolatelně rajcovní, energetické, vybízející, vyzývající a všudypřítomné. Z tohoto napětí pak v létě 1969 explodoval Woodstock - bláznivý festival svobody, bezstarostnosti, zvonivého smíchu, štědře rozdávané nespoutané lásky, volně plandajících ňader, objímání a mazlení v rytmu rock´n-rollu.

Přestaly se nosit macho svalnatost, hogofogo bohatství a furiantské dobyvatelství. Hlavní výzbrojí muže, který chtěl mít u žen úspěch, se stal smysl pro humor. Ten nový, muže zlehčují, ženu jako rovnou partnerku ctící, ženský intelekt mazlící, ženu z plných plic rozesmávající a ženinými nápady se inspirující. Ten, který dnes s takovým obrovským zpožděním jako první vlastnost konečně požadují i české ženy na seznamkách. Humor s profesorkou Germain Greerovou souhlasící, že „jakékoli rozhodnutí žena udělá, je vždy správné.“ A s dramatičkou Shelagh Delaneyovou objevující, že „ženy nikdy nemají mladou mysl, rodí se deset tisíc let staré“.

Do toho ještě vtrhly antikoncepční pilulky, které ženám daly kontrolu nad jejich sexuálním životem a nás osvobodily od těch věčných nervózních přerušováků a vyndáváků.

Tak jsem se i já stal feministou.

Vyšlo v měsíčníku Xantypa