Proč je v moderním životě tak těžké být šťastní, táže se Michael Foley (povoláním profesor informační technologie a autor čtyř románů) v podtitulku své první nebeletristické knížky The Age of Absurdity. A odpovídá hned na začátku: štěstí je samo o sobě absurdita, protože „když je máte, nedokážete je vnímat a když je vnímáte, nemůžete je mít.“ Je to stav jen málokdy dosažitelný. Gustave Flaubert jej pokládal za nedosažitelný a vtipkoval, že je k němu zapotřebí (cituje Foley) „stupidity, sobectví a dobrého zdraví a když chybí stupidita, ty druhé dvě jsou k ničemu.“ Pro Imanuela Kanta bylo samotné úsilí o šťastno příčinou nešťastna.

Absurditou štěstí je, že je trapné o něm mluvit, nemožné je definovat nebo měřit, je prakticky nedosažitelné a může se dokonce zvrtnout ve svůj opak, jestliže se o ně přímo usiluje. Touha po štěstí (plus americké ústavní právo usilovat o štěstí) vede k iluzi, že každý může dosáhnout osobního štěstí, úspěchu a bohatství. Že na ně má přirozené právo. Na tom stojí celé umění reklamy: přesvědčit nás, že to či ono zboží či službu potřebujeme ke svému štěstí. Metodami jako „cílená reklama“, „číhavá reklama“, nebo dokonce „gerilová reklama“ a „virová reklama“. Budí v nás „nevědomé tužby“, podprahovou touhu po něčem, co nepotřebujeme, ale musíme mít a nevíme proč. Vzdali jsme se odpovědnosti za svoje potřeby, svůj vkus, svou estetiku, svou etiku.

Reklamní tažení na naši osobu (a peněženku) nám předkládá štěstí, úspěch a bohatství jako něco, co si přirozeně zasloužíme, jsme toho hodni, patří to k naší osobnosti, třídě, společenskému postavení, nebo naší představě, jaké ostavení bychom měli mít. Máme na to právo, patří to k naší svobodě, chceme to bez čekání, bez námahy, bez oddalování požitku. Osvobodili jsme si k tomu i peníze, dnes všelijakými triky zapůjčitelné kdekomu ke koupi kdečeho. Žijeme v permanentním toužení a očekávání a každá splněná tužba nám vytváří další. Ze samého optimismu a pozitivního myšlení nejsme ochotni přijmout fakt, že tu a tam se nám děje neštěstí. Že i to patří k běžnému životu a může nám být dokonce k užitku jako vodítko, ukazatel potřeby naučit se něco nového nebo odnaučit něco starého. Máme pak sklon za své neštěstí vinit někoho jiného. Vytváříme tak ráj pro právníky, vždy připravené za nás podávat žaloby vyhrávající krkolomné částky za absurdní stížnosti. A vymýšlíme fantasmagorické teorie světových spiknutí.

„Nejnebezpečnější exces,“ cituje autor Senecu, „je ničím neomezené bohatství, které posiluje charakterové vady jako sebedůležitost, nevytrvalost, netrpělivost – a touhu po věštím bohatství.“ Mizí nám ze života stoická filosofie odstupu: vědomí, že cokoli se nám děje, je užitečný materiál pro další život a že samotné žití je neustálé sebepřekonávání. To si přetváříme v nekonečný řetěz splňování tužeb.

Mezi takové tužby patří i potřeba mít status a patřit. K určité skupině, trendu, ideologii, víře, třídě. K tomu jsme ochotni osvojovat si cizí ideje a principy, v myšlenkovém procesu, který iluzi povyšuje na sebeklam. Talent obhájit si jakýkoli sebeklam i navzdory faktům, které mu protiřečí, je „nejvytříbenější květ lidské evoluce, největší úspěch, jakého lidský mozek dosáhl“. Psychologové mu říkají „kognitivní disonance“. Je to schopnost ze dvou protikladných faktů eliminovat ten méně vhodný, abychom si potvrdili ten vhodnější. Je provázená potlačením kritického rozumu: nekritickým zamítnutím jednoho faktu a stejně nekritickým přijetím druhého.

Naše hierarchie tužeb není absolutní, nýbrž relativní. Jsme ochotni mít málo, pokud ostatní mají ještě o něco míň. Toužíme po tom, co mají druzí a chceme toho víc než oni. Mají-li to oni, máme i my na to nárok. Vytvořili jsme si „kulturu nároků“. Za nároky jsme připraveni bojovat. Z nároků, které se nesplnily, protože byly nerealistické, dostáváme deprese. Jejich příčinou je „nesvatá trojice mrzačících musů“, na kterou přišel psycholog Albert Ellis: „musím uspět, všichni se ke mně musí chovat laskavě, svět musí být snadný“. Víru v ně nazval „musturbací“. Tu identifikoval jako hlavní příčinu našich depresí, stresů, konfliktů. A ta nás pronásleduje na každém kroku, ve formě reklam, propagandy, kurzů, učitelů a koučů snadného úspěchu, snadných peněz, snadné slávy.

Propadáme iluzím snadnosti, třebaže nám všichni historičtí mudrcové od Mojžíše a Buddhy přes Spinozu a Schopenhauera už dávno vysvětlili, že lidská přirozenost potřebuje úsilí. Že opravdový požitek z existence máme jen tehdy, když jsme něčeho vlastním úsilím dosáhli. Že vše, co stojí za to, je nesnadné a musíme se k tomu propracovávat. Přes překážky, zdlouhavě a s častým selháním. Otázka je vědět a volit, k čemu se propracovávat potřebujeme a proč. K tomu potřebujeme mít seřazenou škálu priorit a hodnot.

Iluze a kultura snadnosti v nás vytváří vady charakteru, které by byly zvýšeným úsilím napravitelné, ale které nám psychologická věda a farmakologie, aby se měly čím živit, rády definují jako klinické choroby. K těm dnes patří takovéto: Choroba oddávání se neřestem. Choroba lenosti. Choroba otálení. Choroba stydlivosti (nedostatek asertivity). A dokonce i choroba surfování na internetu. Na všechny dnes existují pilulky a terapie.

To vše v nás posiluje neochotu přijímat za sebe odpovědnost, zvlášť když nám vědci potvrzují, že za to nemůžeme. Že je to genetické, evoluční a neurologické. Že naše chování je determinováno geny, evolučním mechanismem přežívání a propojením mozkových spojů. Ujišťují nás v tom vědecké práce objevující gen deprese, gen obezity, gen kriminality, gen homosexuality, gen úzkosti a dokonce gen nevěry. Tak jsme se narodili, tak jsme geneticky naprogramovaní, za nic nemůžeme, nic nedokážeme změnit, za nic neneseme odpovědnost.

Rozmanitost lidských osobností povyšujeme na „diverzitu“ kultur, zvyků, chování, hodnot, etických principů – a prosazujeme jejich „inkluzivitu“. Všechny jsou stejně hodnotné, takže zvláštní hodnotu nemá žádná, hlavně ne ta naše.

Podobných útoků na zdraví naší mysli vypočítává Foley na 230 stránkách další tucet. Posedlost prací čili workoholismus. Pěstování „personality“ místo charakteru. Potřeba uznání od druhých. Oblbování nepřetržitě hrající muzikou v obchodech a restauracích. Neúcta k vzdělanosti, inteligenci a intelektuální zvídavosti. Relativizace pravdy. Útlum rozumu pipláním se v emocích. Nahrazování životních prožitků virtuální existencí z filmů, seriálů a počítačových her. Vzdávání se lásky při nepatrných konfliktech.

Nade vším ční sílící kultura odmítání těžkostí a kult snadnosti. A ten vede k degeneraci. Před tou nás může zachránit jen návrat k soustředěnosti na nesnadné úkoly, která vytváří a posiluje v mozku inteligenční spoje. A k intenzivnímu zájmu, zvědavosti a zvídavosti o všechno, co k životu patří. „Jinak se nám život pomstí, neboť kdo se nezajímá, stává se nezajímavý“.

Psáno pro www.ceskapozice.cz