Padesát let ekonomického bláznovství. Tak v kostce v podtitulku knihy „How The West Was Lost“ shrnuje ekonomickou politiku Západu mladá, bystrá a pohledná Afričanka Dambisa Moyo, rodačka ze Zambie, absolventka Oxfordu a Harvardu, analytička Světové banky a jedna ze stovky nejvlivnějších osob světa roku 2009 podle magazínu Time. Ve svém předchozím bestselleru „Dead Aid“ (Mrtvá pomoc) vysvětlila a dokumentovala (jako jeden z prvních ekonomů), jak je systém finanční pomoci Třetímu světu kontraproduktivní, neboť z obdarovávaných zemí dělá natrvalo žebráky.

Obrovský náskok, který Západ za půl tisíciletí nabral nad zbytkem světa, se rychle scvrkává, a to ze tří příčin: Jednou jsou zaslepená politická a vojenská rozhodnutí, jimiž si odcizil ty země, které mu teď konkurují. Druhou je „zploštění světa“ („flat world“ Thomase Friedmana) vznikající zjednodušením a zlevněním dopravy, komunikace a výrobních nákladů. Ta třetí je nejkritičtější: „V uplynulých padesáti letech nejvyspělejší a nejpokročilejší země světa promrhaly své kdysi neotřesitelné postavení vytrvalým katalogem zásadně chybných ekonomických strategií“. A jestli se tyto strategie v následujícím desetiletí nezmění, „ovládací nástroje toho, kdo co vlastní, přejdou rychle do rukou Číny, Indie, Ruska a Středního Východu a dnešní industrializovaný Západ má zajištěn krutý ekonomický pád“.

Finanční krize roku 2008 nebývale zaútočila na finanční strukturu Západu. Její příčinou byly (a vyslovme slečně Moyo obdiv za poetický jazyk s jakým se u ekonomů nesetkáváme denně) „trhliny a přesuny ekonomických tektonických vrstev ležících nepozorovaně pod zdánlivě klidnými finančními vodami, po nichž západní ekonomiky dosud hladce plachtily“. Kdyby byly zavčas zpozorovány, krize 2008 by nemusela vzniknout. Jejich následkem dnes Západ stojí před nepředstavitelnou finanční kalamitou, znásobenou stárnoucím obyvatelstvem, nedostatkem finančních zdrojů a konkurenčním útokem ze všech stran planety. Děsí však hlavně to, že většina západních vlád je ignoruje dodnes a pokračuje v téže ekonomické strategii, jako by krize skončila. Neskončila, a neskončí, jestliže Západ okamžitě nepodnikne radikální řešení, varuje Moyo a nabízí jich bohatou škálu, mezi podrobnou analýzou krize, v níž se Západ ocitl.

Hospodářský pokles Západu, především USA, je působen těmito hlavními faktory: Kapitálové omezení („capital constraint“), znamenající, že banky půjčují jen na kapitálovou záruku (majetek) garantující splatitelnost půjčky. Odhady vývoje HDP předpovídající do budoucna pokles. A mrhání kapitálem na rozmařilosti a nenávratné investice, působící zadluženost, soukromou i státní.

To je v přímém kontrastu s trendy asijských zemí, kde převládá spořivost a růst HDP. Podíl Číny na celosvětovém HDP se během dvaadvaceti let zdvojnásobil z pěti na dvanáct procent, zatímco podíl USA klesl z osmadvaceti na dvaadvacet. Za třicet let Čína povýšila 300 milionů svých občanů z naprosté chudoby na ekonomický standard odpovídající západnímu a v roce 2008 zaznamenala více dolarových milionářů než USA. Čtyři z deseti špičkových korporací jsou dnes nezápadní. Přebytky hotovostních finančních úspor nezápadních zemí patří dnes mezi nejsilnější hráče na kapitálových trzích, zatímco Západu docházejí peníze a růst financuje dluhem. Navíc je to dluh vytvořený několikanásobnou kapitalizací základu a vysokým poměrem dluhu ke kapitálu nebo hotovosti („leverage“), čili dluh podložený dluhem.

Tak se v celém západním finančním systému přetrhl vztah dluhu se skutečným kapitálem. Krize 2008 byla bezprostředně způsobena dobře míněným, ale neprozřetelným uvolněním dluhu široké veřejnosti na nákupy nemovitostí (a někde i spotřebního zboží), bez záruk, že je bude schopna splácet. Třebaže bylo zřejmé, že krizi 2008 způsobil dluh, západní vlády se ji snaží řešit dalším dluhem, zadlužujícím stát. Ten bude muset hradit zvyšováním daní, které způsobí pokles podnikání, zaměstnanosti a spotřeby. Tím vzrostou státní sociální výdaje, které se opět budou hradit z dalších daní.

Tak se Západ zapletl do dluhové spirály, která akceleruje a není z ní vidět cesta ven. „Dluh coby západní způsob života, se stal závislostním návykem.“ Celá západní ekonomika stojí na výrobě a službách vyráběných a poskytovaných jen díky mnohamiliardovým dluhům spotřebitelů kupujících na úvěr a kreditní karty. Těch je jen v USA v oběhu 1,5 miliardy, se zůstatkovým celostátním úvěrem 832 miliard dolarů. Západní ekonomika funguje jako dluhem nafouknutá bublina, která musí dřív nebo později prasknout.

Vyčerpání zdrojů domácího dluhu vedlo k jeho prodeji do zahraničí. Tam ochotně nastoupila se svými úsporami Čína a skupuje dluh za dluhem, aby západní ekonomika mohla dál kupovat čínské zboží. Tak západní kapitál postupně přechází do čínského (ale také indického, jihokorejského nebo arabského) vlastnictví. Tím se jim Západ vydává na pospas a k jeho totálnímu krachu postačí, když si jednoho dne všichni budou chtít svůj kapitál vybrat. Západní člověk se konečně probudí k ekonomickému a právnímu faktu, že kdo vlastní něco na dluh, nevlastní nic.

Kniha hýří ekonomickými podrobnostmi a propočty, které tento „dluhový labyrint“ dokumentují. Přes všelijaké ty deriváty a hedge-fondy stojící na dluhu stojícím na dluhu stojícím na dluhu, které jeden z nejslavnějších finančníků Warren Buffet označil za „časované bomby“, přes „sub-prime“ hypotéky, které otřásly pocitem prosperity milionů Američanů, po „kvantitativní odlehčování“ (dá-li se tak srozumitelně přeložit nesmyslné „quantitative easing“), které zavedly po bankovní krizi některé západní státy, vytloukající dluh dalším dluhem. Vypočítává triky, kterými vlády z občanů vytahují další peníze – jako třeba penzijní fondy, z nichž nikdy nebude možné zaplatit, co slibují, jak ukázal jejich krach v Británii před desetiletím. Sčítá způsoby, jakými se Západ vzdává svého výrobního a lidského kapitálu (výrobny, pracovní místa, řemeslné dovednosti, vědecké bádání, technické vynálezy atd.) a předává jej jiným zemím, protože jsou tam levnější. Zatímco v USA se kvalifikuje čtyřicetkrát víc právníků než inženýrů, v Číně 70 procent studentů studuje vědy a inženýrství. Počet technických invencí na Západě vytrvale klesá, v Číně a Indii krkolomně stoupá. Ty techické invence, které Západ vytváří, si nedovede hlídat a nechává je jinde bezplatně napodobovat a zlepšovat. Od finanční krize 2008 USA ztratily 22 milionů pracovních míst v průmyslu a stavebnictví. Přes to všechno – a na cestě k nezadržitelnému krachu – Západ stále subvencuje zbytek světa a vydává stamiliardy na nesmyslné vojenské zásahy a hospodářské pomoci, na jejichž konci nic nezískává.

Tímto tempem Amerika (a tím celý Západ) předá světové ekonomické prvenství Číně do roku 2027, odhaduje autorka. Ledaže by ještě zavčas (a dává tomu deset let) změnila svůj styl života ze zadlužování na střádání a vyžití z toho, co vydělá. Vrátila se masivně k technickému vzdělání. Vzdala se drahých vojenských dobrodružství, která jí neprospívají a na něž nemá. Investovala opět do pracovních kvalifikací svých lidí. Přísně hlídala svoje autorská práva na vynálezy. Soustředila se na produktivnější investování. Přestrukturovala daňový systém tak, aby zvýhodňoval spoření a ne spotřební rozežranost a zadlužování. A vrátila do přirozeného vztahu „tři základní ingredience růstu – kapitál, pracovníky a technologii“.

Jestliže to nedokáže, je na cestě vytvořit „tu nejhorší a nejzkorumpovanější formu socialistického státu zrozeného zoufalstvím z mnoha let chybných ekonomických strategií a společnosti, která sama sebe požírá“.

A to samozřejmě platí pro celý Západ.

Psáno pro www.ceskapozice.cz